Hlavní obsah

Petr Motloch: Seriály? Často jsem obsazován do rolí podezřelých nebo svědků

Už na ostravském gymnáziu potkal dva budoucí skvělé herce, vrstevníky: Miroslava Etzlera a Vladimíra Javorského. „S Mirkem se stále přátelíme. Zažili jsme toho spolu hodně,“ říká herec Petr Motloch a dodává, že s ním bude nyní dokonce alternovat postavu Davida v chystaném představení A je to venku! v pražském Divadle Radka Brzobohatého (DRB).

Foto: Petr Horník, Právo

Herec Petr Motloch

Článek

Naše povídání začneme ale jinde než v DRBu. O pár kilometrů dál, na Pražském hradě.

V létě tam po letech naskočíte do Shakespearovských slavností, do komedie Jak se vám líbí. Kolikáté je to vaše setkání se slavným Angličanem?

Desáté? Byla mi nabídnuta role Oliverova sluhy Adama. Shakespeare mě skutečně provází roky. Velká divadla, ve kterých jsem byl v angažmá, pravidelně sahala po jeho hrách. Zlín, Mahenovo divadlo v Brně, Národní divadlo v Praze. A tam jsem se setkal v po letech v Hamletovi s Vláďou Javorským. On v hlavní roli, já jako Fortinbras.

Shakespearovy veršované texty kladou na herce silné nároky na techniku mluveného projevu. Kriticky připouštím, že dosáhnout kvality přednesu bývalých kolegů, namátkou pánů Somra, Němce, Lakomého, Lukavského, je pro mě pravděpodobně nedosažitelné. Takoví velcí herci dávají veršům křídla. Uvidíme, kolik křídel budeme mít na Hradě my.

Izraelská komedie A je to venku!, která měla premiéru 28. dubna, je hra současná. Vyhovují vám více tituly ze současnosti, nebo ty prověřené časem?

Povím to takto. Léty prověřený titul může dopadnout nevalně a neznámá současná hra naopak ohromí. A sebezajímavější novinka nemusí dopadnout dobře oproti svěže provedené starší hře. Ovšemže záleží též na tom kdo, kdy, s kým a pro koho.

V A je to venku! pozvou rodiče na pravidelnou večeři svoji dceru a jejího manžela, a jak to občas při večeřích bývá, ty nebývají vyplněny jen konzumací jídla a pití. Divák se může těšit na řadu vyhraněných situací. Režisér Petr Svojtka, vnuk Miroslava Macháčka, je při práci mimořádně intenzivní, nabízí nám hercům spousty cest k vytvoření psychologicky poutavých, pravdivě žitých postav.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Petr Svojtka

Cesta k výsledku je nelehká a já jsem za jeho přínos vděčný. Je dobře, že Divadlo Radka Brzobohatého začleňuje do repertoáru takovouto zajímavou komedii, která rozhodně není lehkou chechtandou, ale humor z ní vyplynuvší vychází z obyčejných lidských chyb a předsudků.

V roli se budete střídat s Mirkem Etzlerem.

Ano, alternujeme se. My dva, celoživotní kamarádi ze slzavého ostravského údolí, které čas zavál do pražského údolí chechtavého smíchu.

Vy se vážně znáte od šestnácti?

Chodili jsme s Mirkem na stejný gympl v Ostravě-Hrabůvce. Ale poznali jsme se až v Jeseníkách. Před kinem v Rýmařově během bramborové brigády. Byl den volna, neděle, všichni studenti si umyli ruce od zemáků a byli z několika pracovních míst svezeni autobusy do biografu. Kamarád Martin mi dopředu řekl: zítra tě seznámím se stejným blbcem jako jsi ty.

Proč blbcem?

Víte, pocházeli jsme z rodin, které byly na ostravské poměry tzv. intelektuální. Můj táta byl pianista, ten jeho vysokoškolský pedagog, kritik a výtečný amatérský herec. Vyrůstali jsme v podobných prostředích, doma měli spousty dobrých knih, měli si tudíž co říct a zřejmě jsme se vzájemně též formovali. Já donesl knihu, on si ji půjčil. On zanotoval něco z Prodanky, já byl schopen frázi dokončit.

Hlasy jsme měli zvučné a věděli jsme, že jsme vítaní společníci, kteří chtějí a umějí pobavit své okolí. Příhodami, vtipy, vážným zaujetím pro divadlo, film, hudbu, knihy… Společně stárneme. A společně si v posledních letech čím dál častěji stěžujeme na to, co nás bolí. On na plíce po covidu, já na uměleckou Růženu (Art Róza)! Ale jinak je to mezi námi víceméně pořád stejné. Čas od času jeden vykřikne úryvek z árie a druhý ho poněkud falešněji dokončí. Občas u mě Mirek přespí, abychom mohli probrat, co je nového, a zjišťujeme, že je vše při starém.

Čí byl tedy nápad, že budete herci?

On měl v divadle maminku a táta hrál amatérsky divadlo. Už jako malý se producíroval po ostravském jevišti spolu s bráchou Tomášem, známým novinářem. V závěru Prodané nevěsty vletěli na scénu a varovali před utrženým medvědem! U mě to nebylo tak přímočaré jako u Mírdy. Mámu jednou napadlo zajít k věhlasnému herci Holubovi, naučil bych se monolog a předvedl se mu.

Mistr Holub mě v úsilí věnovat se herectví podpořil, ale na konzervatoř jsem se zdráhal přihlásit. Ale už jsem tušil, že tohle může být má cesta. Psal jsem povídky a scénky, hodně jsem četl, chodil do kina a divadla, všechno čekalo na svůj čas. A po mnoha debatách s Mirkem, kdy mi vyloženě dodával sebedůvěru, jsem se přestěhoval do Brna, našel si práci v divadle jako kulisák, přihlásil se na JAMU a od té doby už je má pracovní životní cesta vyloženě herecká.

Po maturitě jste ovšem k divadlu rovnou nešel.

Nejprve dva roky vojna, pak dva roky u geologického průzkumu. Měsíčně jsem si tam přišel na tři tisíce. Jen pro srovnání, Mirek tuhle sumu vydělával tehdy, jako elév v Šumperku, čtyři měsíce. Naše platy šly občas dohromady, třeba abychom se podívali do kapitalistické ciziny.

Kam?

Do Španělska. Vlakem do Štrasburku, stopem nás kamion zavezl do Paříže. Nádherné situace! S dobrodružnou myslí, bez velkých peněz! Pamatuju si na stmívající se den v Paříži, autostopem se nám z Paříže nepodařilo vyjet, jsme u sídliště a u popelnic, ejhle!, dva vyhozené gauče! Jako by na nás čekaly, radost veliká!

Natáhli jsme se k odpočinku. Spali jsme asi dvě tři hodiny, když tu dorazil bezdomovec, patrně současný majitel staré pohovky, a Mirkovi francouzsky povídá: to je moje postel… Na jednom gauči jsme se moc nevyspali a tak jsme vstali a vyrazili se svítáním na stop, který nás do zmíněného Španělska dopravil.

On se prosadil výrazně v seriálech, v nichž také hrajete mnoho let. Hodně jste vidět v kriminálkách. Co jste se z nich naučil o policii, její práci?

Mám dojem, že moc ne. Často jsem byl obsazován do rolí podezřelých nebo svědků. Ono se kriminálních seriálů točí tolik, že účinkování v nich se nevyhnete. Velmi rád vzpomínám na televizní film Udělení milosti se zamítá (2002). V něm jsem si zahrál urputného vyšetřovatele. Film se odehrává během dvaceti socialistických let, skvělá herecká příležitost.

V seriálech jste debutoval Útěkem do Budína (2002). Jak na něj vzpomínáte?

To byl hezký, výpravný mezinárodní projekt podle Vančurovy novely. Vznikl pětidílný seriál a zároveň zkrácená celovečerní verze. Natáčelo se v Praze, Bratislavě, v Budapešti, v Nízkých Tatrách. Hlavní postavu slovenského studenta hrál mladý Ondra Sokol, jeho českou dívku Lenka Vlasáková, já hrál finančníka Brehma. Útěk do Budína je docela jiný typ seriálu než většina, ve kterých jsem hrál. Vznikal jako film.

Foto: czech-tv.cz

Lenka Vlasáková ve filmu Útěk do Budína.

A ta většina seriálů? O jaké projekty šlo?

Ze všech těch nekonečných telenovel, během jejichž sledování české ženy vyžehlily tuny prádla, jsem jako herec poznal pouze Velmi křehké vztahy a Ordinaci. Další seriály mi přinesly opět podezřelé a svědky - v Mordpartě, v Temném kraji, ve Specialistech. Stále tatáž sorta postav.

Nabídka zahrát si neotřelého kriminalistu se srdcem Mirka Dušína a s muskulaturou Carlose Vémoly stále nepřichází. Z toho ranku primáckých a nováckých seriálů bych separoval Mamon Vladimíra Michálka, natočený pro HBO a několik serálů Jana Hřebejka pro ČT, třeba Pět mrtvých psů.

Letos ovšem půjde do kin i jeden celovečerní film, v němž hrajete. Brutální vedro.

Ano, točil se předloni. Kdy bude ale premiéra, netuším, film se dokončuje. Hraju arogantního řidiče autobusu. Podobné je to s dalším snímkem Manželé Stodolovi, kde hraju vyšetřovatele. Popisuje vyšetřování jejich řádění po seniorských domácnostech.

Před natáčením mi režisér Petr Hátle poslal videozáznamy z rekonstrukcí vražd. A na těch záznamech slyšíte otázky vyšetřovatele a odpovědi vrahů, vnímáte výrazy v jejich tvářích, vidíte prostředí, kde se zločiny odehrály. Stodolovy ztvárnili Lucie Žáčková a Honza Hájek. Mohlo by jít o skvělý film. Takové téma většinou naláká lidi do kin. Šlo o známý případ, o kterém se před lety živě diskutovalo.

Ještě se vrátím k té Ostravě. Máte pro mě vysvětlení, proč se tam rodí tolik umělců?

Tolik umělců? Podívejte se na Jimramov na Vysočině. Městečko s tisíci obyvateli, narodili se tu Jan Karafiát, Alois a Vilém Mrštíkovi. To máte tři slavné rodáky. A Ostrava? Ta má skoro 290 tisíc lidí. Tak koho počítáme mezi „slavné“? Jarka Nohavicu? Richarda Krajča? Viléma Závadu? Vojtěcha Martínka?

Věru Chytilovou? Ilju Hurníka? Václava Žilku? Marii Rottrovou? Hanku Zagorovou? V seznamech VIP je i Miroslav Etzler.

Ten by vám dal! Řeči o vlastní slávě dost nesnáší. Takže tak asi ohledně V.I.P. mezi Jimramovem a Ostravou!

Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo Radka Brzobohatého

Související témata:
Petr Motloch

Výběr článků

Načítám