Petr Lüftner: Písnička zázrak neudělá

Už na začátku kariéry jste spolupracoval s Xindlem X. Byl jste hostem jeho koncertů a on v roce 2016 pokřtil spolu s písničkářkou Mirkou Miškechovou vaše první album Až se příště narodím. Pořád s ním spolupracujete?

Jako předskokan jsem s ním začal vystupovat v roce 2014. Měl jsem díky tomu možnost zpívat před mnoha lidmi i se učit, jak se natáčí a aranžuje. V roce 2018 vyšlo mé druhé album To nevadí, s nímž jsem však udělal krok špatným směrem. Stylově jsem ho směřoval k popu, a že je to omyl, jsem si uvědomil, až když vyšlo. Na nové desce jsem se vrátil k folku a písničkaření.

S Xindlem X jsme se dlouho neviděli. Hrál jsem asi na pěti jeho turné, v roce 2018 jsme na jeho album nahráli duet Nejlepší zvukař je playback a naposledy jsem zpíval na jeho koncertě v pražském Karlíně, což bylo na podzim roku 2019. Ale občas si cinkneme a těším se, až se zase potkáme.

Proč jste se přiblížil popovému ranku?

Myslel jsem si, že je standard, že když někdo chce, aby jeho písničky hrála rádia a dostaly se k více lidem, musí dělat pop. Potom jsem ale přišel na to, že je to blbost a že už se nechci snižovat k tomu, že budu v písních používat postupy a zvukové efekty, které se používají ve středním proudu.

Pro vaše písničky je charakteristický zvuk akordeonu. Odklonil jste se od něho na druhém albu?

To ne. Chtěl jsem ho prosadit i do popu a ukázat, že to není jen nástroj, na který se hrají lidovky, dechovky a písničkáři ho využívají pouze jako raritu. Na druhém albu zněl v pěti písničkách ze šesti, na novém je v každé. Hraje pro mě zásadní roli.

Stal jsem se také oficiálním hráčem značky Weltmeister. Dojíždím do německé továrny, kde se nástroje vyrábějí, a učím se je opravovat. Školím se na to, abych si jednou mohl dělat servis pro sebe, a možná i pro další muzikanty.

Proč jste se na novém albu z velké části vrátil k politickým a společenským textům?

Zpívám o věcech, o nichž často přemýšlím a které mi vadí. Po deseti letech na scéně už ale vím, že písnička žádný zázrak neudělá. Neočekávám, že změním svět, ale myslím si, že je dobré, když se v textech můj názor objeví. Spousta věcí je v nich jasně řečená a něco v nich zase najde jen ten, kdo o nich bude přemýšlet. Tak jako třeba v případě písničky Úl.

Kde se věci, o kterých v ní zpíváte, dějí?

Úl je zkratka pro Ústí nad Labem.

Je to tedy jakési pokračování písničky Ty jsi to Ústí?

Svým způsobem by to zapadalo do spousty témat, ale každý, kdo bude chtít, v ní to své najde.

Přitahuje vás politické písničkářství?

Na novém albu jsem si shrnul věci, které se mě týkají, a přidal k nim některé obecné. Takhle mě to baví, ale do politiky cíleně nesměřuju. A také si myslím, že v textech umím i pochválit, i když na novém albu té chvály moc není. Takový širší nepolitický rozptyl kritiky představuje úvodní píseň Za všechny.

Na desce je i krásná vztahová balada Tak tě tu mám…

Byla napsaná asi za hodinku, což se mi nestává často. Je inspirovaná něčím, co jsem opravdu prožil, i když to není moc veselé. Především jsem se v ní snažil pojmout téma lásky z jiného než obvyklého úhlu.

Kolik toho má písnička Suomi společného s Finskem?

Začal jsem ji psát, když jsem ve Finsku půl roku žil. Ležela pak několik let v šuplíku, až jsem se k ní vrátil a odjel znovu do Finska, abych ji přímo tam dopsal. V té době jsem měl autorskou krizi, nešlo mi psát nové písně. Ve Finsku se to spravilo, protože u mě funguje to být někde, nejlépe v přírodě, a vědět, že mám na psaní čas.

Mimochodem, v té skladbě stejně jako v jiných jsou ukryté i dva vtipy. V mezihře je pár taktů z finské hymny a při hře na akordeon jsem v jednu chvíli na levé ruce vyhmátl akord, který nikdo nehraje, protože na té straně harmoniky vlastně ani není.

Jak jste se dostal do Finska?

V rámci programu Erasmus jsem nejprve studoval na lesní škole v Bavorsku. Líbilo se mi tam a chtěl jsem tam ještě nějakou dobu zůstat. Nedostal jsem ale grant, a tak jsem se vrátil do Česka s tím, že chci za každou cenu absolvovat někde v Evropě pracovní stáž.

Chtěl jsem do Skandinávie a obeslal jsem žádostí všechny norské a švédské národní parky. Na to, že by k nim přijel nějaký Čech placený z peněz Evropské unie, tam ale nikdo neslyšel. Nakonec se mi ozval kamarád s tím, že má známého ve Finsku, a abych mu zkusil napsat. Udělal jsem to a on mi odepsal, abych přijel.

Živíte se lesnictvím?

Když byl covid, vrátil jsem se k němu. Nastoupil jsem k Lesům České republiky do Děčína. Po pěti týdnech jsem sčítal smrky napadené kůrovcem, nad Hřenskem jsem při tom uklouzl na skále a povedlo se mi spadnout tak nešťastně, že jsem si vykloubil rameno a přerval vazy. Rameno jsem ještě nahodil zpátky a dobelhal se k autu. Potom mě ale čekala operace a dohromady jsem se půl roku léčil. Jelikož šlo o levé rameno, nemohl jsem hrát na akordeon, což pro mě bylo hrozné. Když jsem si po půlroce na nástroj zahrál a uvědomil si, že v tom budu moct pokračovat, byl jsem šťastný. Les je teď pro mě místo, do kterého chodím ve chvílích volna a pro radost.

Jaké máte hudební plány?

Bude to znít drze, ale chtěl bych skládat písničky a hrát na harmoniku ještě v osmdesáti a vestoje. Mou doprovodnou kapelu, se kterou si hraní užívám, tvoří další čtyři lidé a jedním z nich je i ségra Eliška, se kterou teď máme v plánu tvořit další sourozenecké duety. Chci dál dělat písně, které nebudou jen do počtu. Písnička by neměla být zbytečná, protože zbytečných věcí je kolem nás dost.