Článek
V prosinci 2017 jste měli při návratu z koncertu v Třebíči na dálnici D1 autonehodu, při níž zahynula vaše dvaadvacetiletá kamarádka Olinka, která s vámi z koncertu jela. Jak na tu událost vzpomínáte?
Snažím se na ni spíš zapomenout. Taková věc člověka svazuje a táhne dolů. Je to neštěstí, které se nám přihodilo, a je mi to strašně líto. Život jde ale dál, snažíme se koukat dopředu a vyrovnat se s tím. V tom se v kapele podporujeme. Uvědomil jsem si, že naše současná sestava je ta nejlepší, v jaké kdy Plexis hráli.
Máte vy sám z té nehody zdravotní následky?
Občas zapomínám, protože jsem utrpěl těžký úder do hlavy. Také mě bolí ruka, hůř se pohybuju. Ale pojďme se bavit o něčem jiném, nerad si tu hrůzu připomínám.
Sestava, o které hovoříte jako o nejlepší, se začala formovat v roce 1996, přičemž služebně nejmladší člen Eda Fröhlich do ní přišel v roce 2017. V čem je silná?
V roce 1998 jsme vydali album To, které považuju za zlomové. Točili jsme ho už v podstatě v aktuální sestavě, na baskytaru jsem hrál já. Už tenkrát bylo zřejmé, že Plexis s kytaristou Dušanem Léblem a bubeníkem Martinem Švecem mají potenciál.
Když jsem před dvěma lety odložil baskytaru a začal se věnovat pouze zpěvu, cítil jsem uvolnění a novou energii. Je mezi námi skvělá komunikace, vyhovujeme si hudebně i lidsky.
Je album To vaše nejdůležitější?
Je zlomové kvůli tomu, že ho nahrála tehdy nová sestava, která v základu funguje dodnes. Vyloženě nejdůležitější desku ale nemáme. Každá je trochu jiná, každá znamenala posun, a přitom za tím byl přirozený vývoj. Vždycky jsme se snažili, aby naše alba nebyla pořád stejná. I proto mezi vydáním alb uběhlo kolikrát poměrně dost let.
Základem vaší tvorby byl vždycky punk rock. Souhlasíte?
Z mého pohledu určitě. Za kluky mluvit nemůžu, protože vím, že hodně poslouchají metal.
Plexis u nás ovlivnili spoustu kapel, jež přišly později. Uvědomujete si to?
Takhle o tom nepřemýšlím a neberu to tak. Ale je pravda, že mi to lidé občas říkají. Když už na to dojde, rád se o tom s nimi bavím a diskutuju. Prostě jsme založili kapelu a hrajeme.
Byl jste s Plexis vždycky šťastný?
Byl a jsem. Těší mě, že můžu dělat hudbu. Znám spoustu lidí, kteří po tom toužili a nikdy se jim to nepovedlo. Nevím, čím jsem si tam nahoře zasloužil, že jsem dostal tu možnost, ale rozhodně mi to do života štěstí přináší.
Živíte se hudbou?
V podstatě jsem se jí živil ještě předtím, než vznikli Plexis. Dělal jsem bedňáka různým kapelám a za to jsem bral nějaké peníze. Před revolucí jsem dělal v loutkovém divadle a v paláci Žofín. Od roku 1989 jsem se začal hudbou živit. Přesněji s ní přežívám. Kdybych měl rodinu a děti, nestačilo by to. Jsem ale sám a peníze, které vydělám, mi stačí.
Předesílám, že si neříkáme za koncert horentní honoráře. Jsme poměrně laciná kapela. Když slyším, o jaké peníze si říkají některé jiné punkrockové party, zvedá se mi z toho žaludek.
Petr Hošek tvrdí, že základem tvorby Plexis byl pro něho vždy punk rock.
Hráli jste s mnoha zahraničními skupinami. Poznal jste, jak punkrockeři žijí?
Moc ne, o to jsem se tolik nezajímal. Z koncertu s americkými Ramones, s nimiž jsme hráli v pražské Lucerně v roce 1994, si ale třeba pamatuju, že kluci byli rozhádaní a setkávali se spolu pouze na jevišti. Jinak se sobě vyhýbali.
Pravý opak jsou členové UK Subs. Hrají po celém světě, jsou to legendy, ale nemají žádné velké požadavky a jsou to nesmírně přátelští lidé. To je mi sympatické.
Jak dlouho se dá punk rock hrát?
Budu ho hrát, dokud nepadnu. Mám to tak nastavené. Jednou se mi to už stalo. Na koncertě v Berouně to se mnou na jevišti švihlo a já se probudil po několika hodinách v hořovické nemocnici. Byl to silný epileptický záchvat, ale vůbec si ho nepamatuju. A hraju dál.
Vaše poslední album Kašpar v nesnázích vyšlo před dvěma lety. Skládáte nové písně?
Skládáme, ale netlačíme na pilu. Když někdo přijde s nápadem, začneme na něm pracovat. Ostatní kluci se věnují hudbě, já textům.
Které okamžiky v kariéře Plexis považujete za vrcholné?
Bylo jich několik. Třeba když jsme v roce 1994 hráli před Ramones, nebo o rok později před šedesáti tisíci lidmi v Praze na Výstavišti na snowboardové akci. Po nás hráli The Prodigy. Vzpomínáme také na mnohé velké festivaly.
Došlo i na trapasy?
Samozřejmě. Většinou byly spojené s nadměrnou konzumací návykových látek. Vlezli jsme třeba na scénu a každý z nás hrál něco jiného. Strašně se nám to líbilo, pokračovali jsme dál a dál, lidé ale spokojení nebyli.
Na začátku našeho koncertu před The Prodigy se mi zase stalo, že jsem vletěl na pódium, hrál na baskytaru jako o život, zpíval, prostě jsem dělal šou. Po třech písničkách za mnou přišel zvukař a řekl mi, abych si strčil šňůru od baskytary do nástrojového aparátu, protože nejsem slyšet.
Jak bude vypadat váš výroční koncert?
Jako hosty jsme si pozvali kapely Telex 2019, PUM, která pokřtí svůj nový počin a já budu jeho kmotrem, a Just Wär. Pár písniček s námi poprvé od roku 1994 odehraje kytarista Johny Chaos. V době starých Plexis to byl ten, bez kterého by to nešlo.