Petr Hátle, režisér filmu Manželé Stodolovi: Šli jsme přímo ke zdroji zla

Nejsou filmy a seriály podle případů československých vrahů v posledních letech nadužívané? Ať už jde o příběh Olgy Hepnarové, Ivana Roubala, nebo Ladislava Hojera.

Zločin je součástí každé společnosti a lidi zajímá odjakživa. To, že by se případy vrahů v českém filmu v poslední době zpracovávaly v nezdravé míře, je podle mě zavádějící. Když se podíváte na témata českých filmů v loňském roce, valná většina z nich se zločinu netýká.

Narážíte na něco temného v české společnosti?

To ne, myslím tím, že pokud se o takových věcech veřejně hovoří, může to být pro společnost očistné. Zločiny se odehrávají bez ohledu na to, jestli se o ně lidé zajímají, anebo ne. Je otázka, jestli o takových věcech nemáme spíše mluvit, anebo jsme natolik silné společenství, že si diskusi dovolit můžeme.

Důležité je tyto záležitosti nenechávat ve stínu, ale naopak je nasvěcovat a ukazovat. Problematické může být, když se zločinci v uměleckých dílech oslavují, což se podle mě neděje. V mém filmu tedy určitě ne.

Bylo vám jednadvacet let, když si pachatelé vyslechli rozsudek doživotního odnětí svobody. Pohnula s vámi jejich kauza už tenkrát?

Případ je fascinující z mnoha úhlů pohledu. Přitahoval mě i proto, že většina jimi spáchaných vražd se odehrála v kraji, kde žili osamělí senioři. Sám pocházím ze severu Čech, ze Sudet, a naprosto jsem si dovedl představit, jak to vypadá, když křehcí starší lidé žijí sami v chalupách. Nezáleží přitom na tom, jestli je okrádají Stodolovi, nebo nejrůznější šmejdi.

Pozoruhodný mi připadal i vztah mezi manželi. Sérioví vrazi jsou většinou samotářští muži, kteří vraždí pro vlastní potěchu, nebo z jiných osobitých důvodů.

Jenže tady máme pár, jenž prožívá velmi intenzivní, ponurý vztah. Ani jeden z nich před seznámením žádný zločin nespáchal. Zajímalo mě, co se stalo, že s ním společně začali.

Kdy se z fascinace zrodil filmový námět?

Na kauzu jsem si vzpomněl asi před čtyřmi lety. Původně jsem to zamýšlel jako dokument, protože takové je mé profesní zázemí. Oslovil jsem kolegu Tomáše Hrubého, který se stal producentem a spoluscenáristou. Postupně jsme se snažili najít téma filmu, nedělat jen výčet zločinů.

Zjevně jste ho našli, spíš než kriminální drama předkládáte studii milostného vztahu.

Nejjednodušší variantou by bylo vytvořit klasickou kriminálku vyprávěnou očima policistů, kteří případ vyšetřují a nakonec dopadnou pachatele. Cestou mohl být i větší důraz na život obětí a pozadí vražd. Ty Stodolovým totiž dlouho procházely.

Nakonec jsme se rozhodli jít přímo ke zdroji zla. Vztah manželů je z psychologického hlediska pozoruhodný.

Film do značné míry reflektuje skutečné události. Kde naopak dáváte prostor fabulaci?

Vyprávíme příběh inspirovaný životem Stodolových, jde ale o fikční film. Při psaní scénáře jsme se pomalinku odkláněli od reality a Tomáš i já jsme do něj vkládali něco ze sebe. Výsledný snímek není přesný popis toho, co se stalo, ale spíš naší interpretací.

Co osobního jste do scénáře vpravili?

Jako všichni jsme prošli různými, a často ne zrovna zdravými vztahy. Ty, které ve filmu reflektujeme, se netýkají nutně pouze nás, ale také sousedů, známých i našich rodičů. Zkoumali jsme, co je na nich toxické. Byli bychom rádi, kdyby se diváci trochu zamysleli, v jakých vztazích žijí a k čemu je třeba nutí, aniž by to oni chtěli dělat.

Jan Hájek s Lucií Žáčkovou nepředstavují filmový pár poprvé. Byla tato dvojice od začátku jasnou volbou?

Jako první jsem oslovil Lucii Žáčkovou, kterou jsem si pamatoval z různých filmů a vážil si jí jako herečky. Četl jsem s ní rozhovory a zjistil, že je velmi otevřená, duchovní. Kontaktoval jsem ji a ona do projektu intuitivně šla.

Na úlohu Jaroslava jsme uvažovali o víc jménech, nakonec se však ukázalo, že Jan Hájek má s Lucií nejlepší chemii. Možná proto, že je nejen skvělý herec, ale že se pětadvacet let znají a intenzivně spolu hrají v angažmá.

Další herci, s výjimkou Dany Syslové, jsou takřka neznámí. Nepracoval jste s povědomějšími tvářemi záměrně?

Film je o dvou hlavních postavách, které v podstatě neslezou z plátna. Menší role jsem obsadil lidmi, kteří nejsou příliš mediálně známí, avšak jsou skvělí herci.

Důležitá pro mě byla kupříkladu Jelena Juklová, jež hraje Jaroslavovu matku. Na castingu jsem si uvědomil, že má pořád krásné uhrančivé oči jako ve své roli v Holkách z porcelánu. Vážím si, že jsem ji ve svém filmu mohl mít, byť jen krátce.

Vědí skuteční vrazi či jejich žijící příbuzní, například Danina dcera s vnukem, o existenci filmu?

Na tuto otázku by vám lépe odpověděl producent, který tohle od počátku projektu řešil. Se Stodolovými jsem se osobně setkat nechtěl, soustředil jsem se na rekonstrukci kauzy prostřednictvím informací od vyšetřovatelů. Chtěl jsem tímto způsobem i pochopit, jak mohlo zpočátku docházet k tolika chybám policie.

Dlouhá léta jste se věnoval dokumentaristice, nyní jste se obrátil do hrané tvorby. Hodláte v ní zůstat?

Mou ideální představou je pohybovat se v obou žánrech. Díky dokumentu se dostanete na pozoruhodná místa a k zajímavým lidem, hraný snímek zase může vyprávět jiný typ příběhu. Film je ale stejně nakonec jenom jeden.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Kina