Petr Harazin, zpěvák skupiny Nebe: Abstinovat je pro mě životní plán

Původně spolu ty dvě věci neměly nic společného. První sloka a refrén vznikly pár týdnů předtím, než jsem na léčbu nastoupil. V té době jsem už abstinoval, ale byl jsem naštvaný na celý svět a nejvíc na kluky z kapely.

Dostali mě totiž do situace, kdy si mě zavolali do kroužku, přivolali k tomu mou rodinu, já seděl jako vyplašený jelínek a oni mě vyzvali, abych šel na léčbu. Já na to kývl, přesto jsem ve skutečnosti nikam jít nechtěl, měl jsem pocit, že přestat pít dokážu sám. Tušil jsem sice, že něco takového přijde, ale nechtěl jsem si to připustit.

Začátek písně Kvit vznikl jako reakce na tu nepříjemnou situaci, už tehdy byla mou osobní zpovědí. Po dvou týdnech na léčbě se mi ozval režisér David Vigner, který točil film Abstinent. Řekl mi, že si přečetl mé vyznání na internetu, jež se týkalo nástupu na léčení, a napadlo ho, že mě osloví, abych pro film napsal písničku. David je mimochodem z Havířova, stejně jako naše kapela.

Já mu řekl, že už tu skladbu skoro mám, a v následujících dnech jsem ji dokončil. Přišlo mi skvělé, že jsem měl daný termín a mohl jsem se v léčebně kromě poznání sebe sama věnovat i dalším, pro mě velmi smysluplným věcem.

Pochopil jsem, co mě baví, co chci dělat a co od sebe očekávám. Můj život předtím byl předzvěstí toho, že mě alkohol začne bavit víc než to ostatní. U alkoholiků to tak bývá. A já alkoholik byl.

Ne, dnes jsem jim za to vděčný. To ponížení se během léčby úplně vytratilo a já jim už za to poděkoval. Jelikož konali, mohl jsem na léčbu nastoupit dříve, než mi bylo třicet let. Neztratil jsem tím pádem nic, co by pro mě bylo v životě důležité. Ani přítelkyni, ani rodinu, ani kamarády, ani kapelu. Jen jsem získal.

Myslím si, že tak, jak jsem na tom ve vztahu k alkoholu byl, jsem mohl žít úplně v pohodě ještě několik let. Teprve potom by se to výrazně projevilo na zdraví a psychice. Kluci mi tomu ale pomohli předejít.

Pil jsem jedenáct let, a oni mi celou tu dobu tvrdili, že mě jednou do té léčebny dokopou. Klíčová byla poslední z mnoha narozeninových oslav, na které jsem se opil tak, že mě kamarádi museli naložit do taxíku a potom uložit do postele. To byl můj poslední velký exces.

Abych v sobě změnil emoce. Přiznám se, že jsem v posledních letech trpěl tím, že se naší kapele tolik nedaří a některé jiné skupiny, které začínaly ve stejné době jako my, byly už mnohem dál.

Říkal jsem si, že jsem schopen napsat hitovou písničku pro jiné interprety, ale pro Nebe ne, anebo je od nás nikdo nebere. Psychicky jsem špatně snášel každý neúspěch, cítil jsem, že jsem špatný frontman, když má kapela neuspívá.

Jenže místo toho, abych začal více pracovat, jsem se topil v alkoholu. Pomáhal mi tyhle situace snášet.

Na koncertech jsme nikdy nepili, to jsem dodržoval. Hodně jsem ale pil po nich, a párkrát se mi stalo, že jsem následující den kvůli opilecké noci nepodal stoprocentní výkon.

Strašně těžký byl začátek. V Opavě jsem nastoupil na oddělení, na kterém byli různí pacienti. Byli mezi nimi i takoví, kteří museli na léčbu kvůli rozhodnutí soudu, byli tam vězni, lidé bez domova a podobně. Nevěděl jsem, co bude.

Byl jsem na pokoji s cizími chlapy, někdo chrápal, někdo zapáchal, a pořád tam svítilo světýlko. To pro mě jako člověka, který za světla těžko usínal, bylo až depresivní.

Potom jsem se ale dostal na oddělení k lidem, kteří se sebou chtěli něco dělat. Tam jsem pochopil, že to můžu dokázat, ale všechno je na mně.

Bylo neskutečně inspirující. Viděl jsem tam prožitá deliria tremens, epileptické záchvaty, setkal jsem se i se smrtí. Jeden den jsem nabídl klukovi, který byl mladší než já, cigaretu, a druhý den jsem se dozvěděl, že zemřel na celkové selhání organismu. Přijal jsem to všechno jako inspiraci k tomu, že já takhle daleko zajít nikdy nechci.

Ano, už půl roku. Je to pro mě primární životní plán. Víte, na začátku léčby jsem si říkal, že až se vrátím, najdu si nějakou tajnou hospodu, do které budu aspoň chodit v pátek a sobotu na dvě pivka. Tak, aby to na mně nikdo nepoznal. Byla to bláhová myšlenka. Dříve či později bych byl na léčbě znovu.

Byl jsem ale i na rekondičním pobytu v Jeseníkách. Byl jsem tam s chlapy, kteří už léčbou prošli v minulosti. U táboráku jsme hráli na kytaru, zpívali, chodili na výlety do hor, zkrátka dělali všechny věci, které jsme předtím měli spojené s alkoholem. Potkal jsem mezi nimi řadu pozoruhodných lidí.

Jednomu z nich bylo přes sedmdesát, abstinoval už jednadvacet let. V době léčby se vsadil, že zaběhne maraton, a pokud se mu to nepovede, vyšplhá na takzvaný komín sebevrahů, který je přímo před oddělením léčebny v Opavě. Několik lidí už z něho skočilo.

Maraton nezaběhl, a tak vyšplhal na komín a zburcoval tak celou nemocnici včetně hasičů, záchranářů a policie. Nakonec to ale dobře dopadlo, nahoře všem zamával, schoval se a pak slezl. No a já se pokusil ho napodobit. Řekl jsem si, že také uběhnu maraton. Zároveň jsem však vytěsnil druhou část jeho sázky, ten komín.

Sport jsem v minulosti dělal, nicméně v léčebně jsem začal intenzivně trénovat. Nakonec jsem uběhl dvacet sedm kilometrů. Dál jsem nemohl, protože mi nesloužila noha, kterou jsem si loni v listopadu natřikrát zlomil při fotbale. Nechtěl jsem hazardovat, navíc jsme s přítelkyní měli jet den poté, co jsem odešel z léčebny, na dovolenou.

Ale celý ten hec stál za to. Dnes se sportu věnuju denně, jednak proto, že sport miluji, jednak abych si udržel váhu, protože se mi za dobu abstinence podařilo zhubnout čtrnáct kilo.

Vyšel singl Kvit. Máme připravenou řadu nových písniček, chystáme další singl. Příští rok bychom chtěli vydal minialbum. V kapele máme dva nové členy, baskytaristu a bubeníka. A všichni máme chuť pracovat a hrát, takže plány jsou velké.

Může se vám hodit na Zboží.cz: