Petr Fejk: Jako fejkový Bond jsem přijatelný

Není, ale přece jen v jiných souvislostech. Tentokrát se jedná o repertoárové divadlo s první hereckou ligou. A to pro mě poprvé je. I když divadlo dělám celý život. Amatérsky, velmi alternativně a dost experimentátorsky.

Známe se již třicet let. Od doby, kdy viděli moje představení.

Ano, já tehdy dělal opravdu zvláštní představení. To, o němž mluvíte, bylo inspirováno tancem paluka, o němž jsem se dočetl. Tančí se tak pomalu, že pohyb není vidět, jen změna stavu tanečníka. Jindy jsem zase vše, co jsem si donesl na jeviště, rozbil.

Podívejte. (Vyhrnuje rukáv). Šest stehů. Dnes jsem na tu jizvu hrdý, bylo to výrazové divadlo, tzv. industriální, s mnoha průmyslovými rekvizitami a proprietami.

Prázdnota. To byl můj tehdejší pohled na svět.

Ano, v letech 1987–89 to bylo nejintenzivnější. Byl jsem spíš performer než herec. Hrál jsem jen jedno představení za rok. A vše jsem si v něm dělal sám. Byl jsem solitér. Rok jsem si to připravoval a pak jen jednou předvedl. Každý divák byl svědkem něčeho, co se už nedá opakovat.

Vůbec. Pocházím z Mostu a zastával jsem dost skeptickou životní filozofii. Obtížně jsem hledal smysl života.

Velmi. V Mostě na vás zírá z každého rohu. Žít tam život může znamenat, že vám uteče mezi prsty. V kulisách, které nejsou dvakrát inspirativní. Promakáte celý život v chemické továrně a v padesáti jste u konce se silami i zdravím. Tohle mě vždy děsilo a celý život bojuju mezi aktivitou a rezignací. Mé performance byly čistým vyjádřením tohoto pocitu. Měl jsem k rezignaci vždy blízko stejně jako k prázdnotě, skepsi, pocitu, že život nemá smysl.

Do velké míry ano. I když na divadle mám pořád radši vážnější témata. S bratry Cabany je to ale jiné. Sedli jsme si i lidsky. Zvali mě do svých projektů, které byly dost odlišné od mých. Chvilku jsem váhal, protože oni tam měli hodně tance, radosti a mladých holek.

Já byl těžký intelektuál, spíš zdrženlivý a plachý. Nakonec jsem zjistil, že mám život taky velmi rád a že stojí za to za něj bojovat. V práci, v osobním životě i na divadle. A tuhle radost jsem si s nimi dopřál.

Hned na vysoké škole. Studoval jsem nejprve stavební fakultu, pak na rok zběhl a dělal kulisáka v mosteckém divadle. Potom jsem odešel do Prahy na filozofickou fakultu, a tím jsem se odstřihnul. V Mostě mám však pořád rodiče.

Pravidelně. Most mám ve svém srdci v dobrém i ve zlém. Problémy regionu jsou mi blízké a vůbec se ho nezříkám. Patřím tam a tamní pocit je i můj pocit. I když je to náhoda, že se tam naše rodina ocitla. Prarodiče tam přišli za prací. Most mám rád i nerad. Je to láska, která v sobě obnáší i opačné znaménko. Rodný kraj mezi Krušnými horami a Českým středohořím. A jak krásný! Když jedu domů, srdce mi plesá. Jenže je to zároveň i zhuntovaný kraj. A přesně to mám i ve své duši.

Nejprve jsem odmítl. Představení se hrálo už před třemi roky, měla to být jednorázová věc na základě grantu, který získali Cabani. Když jsem dostal scénář, vůbec jsem mu nerozuměl.

Bondovka se tam míchala s řeckou tragédií, s aktuální politickou satirou, s prvky televizní estrády. Měl jsem z toho guláš. Šimon mě musel přemlouvat, že podle scénáře to nemohu posoudit, protože v něm není vizuální stránka představení, která je podstatná. A že mu mám věřit. Tak jsem mu věřil. Před třemi lety jsme to připravovali hodně ve spěchu. Je to technicky i personálně nesmírně náročné divadlo, ve kterém si nikdo ani na chvíli nevydechne. Mělo tenkrát dost nedostatků. Teď nám bylo dopřáno věnovat se mu více a s odstupem času. A to mu ohromně prospělo. Představení vyzrálo a má plně profesionální parametry. Včetně Ivany Chýlkové a Jana Krause v hlavních rolích. Cabani ho dokázali umístit do prestižního Studia DVA, což byl z obou stran odvážný krok. A já se najednou objevil na billboardech jako James Bond.

S velkou nadsázkou. Však taky hraju odvařeného Bonda, kterého už nikdo nechce. Ale s mým jménem to do sebe zapadá, takže jako fejkový Bond jsem sám pro sebe přijatelný.

Osobně mám rád takt a zdvořilost. Ohledy na lidi kolem mě jsou přirozenou součástí mého běžného chování. Obecně tedy nemám problém ani s politickou korektností. Jako všechno se ale ani korektnost nesmí přehánět a dovádět ad absurdum. Přestat hrát ze dne na den Michaela Jacksona za to, co o něm všichni léta věděli, je pokrytectví. Stejně tak když se třeba nesmí veřejně říct, že na Mostecku je vysoká romská kriminalita. Úplný nonsens pak je, když se politická korektnost vyžaduje i od divadla nebo jiných uměleckých žánrů. Ty by totiž měly být ze své podstaty založeny na pravdě. Měly by lidem otevírat oči, nikoli je před tím či oním zavírat, protože se to zrovna nehodí.

Pokud nechodíte do divadla jenom proto, abyste se posté smáli tomu, jak někdo uklouzne na slupce od banánu, pak je nekorektnost jednou z cest, jak tam něco silného prožít nebo se dozvědět. O světě i o sobě samém.

Jasně. Myslím, že jsem se na billboardech ocitl právě kvůli tomu, že jsem profláknutý. Že by na mě někdo chodil do divadla kvůli hereckým kvalitám, to asi ne. Spíš se jdou podívat, jak se s tím ten ze zoo popere. Své minulosti se nezříkám, za mnou se vleče leccos. Nestydím se za nic, ani za to, že moje kariéra jela v sinusoidách. Že jsem byl i dole, je pravda, a i k tomu se hlásím. Pokud mě lidi berou jako ředitele zoo, jsem za to rád. Pracoval jsem tam hodně a zaplať pánbůh, že jsem dostal možnost odvést viditelnou práci.

To je pravda. Když je plat vysoký a vyryjí vám ho na čelo, je hned o čem mluvit i psát. Negativní souvislosti ale přineslo třeba i to, když jsem musel v zoo zastřelit slona. To jsem taky dostával nenávistné dopisy a bojoval s cejchem vraha zvířat. Nelze však na to reagovat jinak, než že trpělivě vysvětlujete okolnosti, co a proč se přesně stalo, a že život není vždy tak černobílý, jak se někdy zdá z novinových titulků.

To samé bylo v Českých drahách. Já tam nešel krást, ani to nebyla trafika. Bylo to v situaci, kdy jsem byl na vrcholu a dostával hodně nabídek, včetně těch s vysokým platem. A já si vybral tuhle. Měl jsem možnost zlepšit fůru věcí, na které cestující tenkrát nadávali. Služby na nádraží, chování vlakového personálu, on-line odbavování… Stačil by rok a lidi by bezpečně pocítili změnu. Jste-li ale známá persona, vysoký plat se asi neodpouští. Ombudsmana má přece mnoho velkých firem, včetně těch státních a polostátních, a jejich plat nikoho nezajímá.

Ano. Tak jsem nastoupil i do zoo, sám, bez týmu, který bych si s sebou přivedl. Krůček po krůčku jsem firmu měnil zevnitř. Jenže tam bylo 200 lidí. Téměř všechny jsem znal osobně a mohl je i osobně ovlivňovat. České dráhy jsou obrovská firma s mnoha tisíci zaměstnanci. Tam toho jako solitér moc nezmůžete.

V tomhle projektu jsme od začátku dva. Kolega Jiří Rain, developer, který přípravu financuje, a já coby projektový manažer. Plus máme za sebou investory, kteří jsou připraveni nám pomoci s realizací.

Trvá nám to dlouho, ale chce to trpělivost. Jsem přesvědčen, že to dokážeme. Situaci nám zkomplikoval růst cen na realitním trhu. Potřebujeme poměrně velké území, ale za přijatelných podmínek. Park je ale vymyšlený tak zajímavě, že ta trpělivost určitě stojí za to.

Píšu knížku o zoo. Velmi intenzivně a z celého srdce. Snad ji dopíšu do konce roku.