Petr Brandl byl jako rocková hvězda

Brandl totiž žil i tvořil jako současné rockové hvězdy. Pohyboval se po krčmách a nálevnách, potloukal se mezi lidskou spodinou, dlužil, kam se podíval, neplatil manželce alimenty, skončil za mřížemi a nakonec se upil k smrti v kutnohorské hospodě.

Zároveň měl povahu dobrodruha. Cestoval z místa na místo, stýkal se s významnými šlechtici, a dokonce se stal i prospektorem a spolumajitelem zlatého dolu v Jílovém.

Především však byl géniem ve svém oboru, tedy v malířské tvorbě. A géniové mají na vrtochy do jisté míry právo, protože je vyvažují hodnotami, které přetrvávají věky. To prezentuje i zmíněná výstava v pražské Valdštejnské jízdárně, která je k vidění do 11. února 2024.

Autoři projektu využili prostoru, jehož základem je velký obdélníkový sál. Proto vše pojali jako symbolický labyrint, ve kterém návštěvník v barokním šerosvitu za každým rohem objevuje něco zajímavého a překvapivého. Zvolili dvě ideové roviny.

První ukazuje Brandla jako umělce, jenž dokázal skvěle namalovat portrét, stejně jako biblický výjev nebo erotický motiv (výstava prezentuje šedesát čtyři děl ze sto šedesáti pěti přiznaných malíři). Druhou linii představují životní milníky tvůrce, vysvětlení příběhů jednotlivých prací a osvětlení ideových pohnutek pro vznik toho kterého obrazu.

Úvodu vévodí Vlastní podobizna (vznikla kolem roku 1697). Z plátna se dívá sebevědomý muž bystrého pohledu v rozevlátém čepci vytvořeném z pruhu látky.

Brandlovo mistrovství je pak naplno vidět ve velkoformátových obrazech s náboženskou tematikou. Právě na nich je nejvíce patrná jeho schopnost zobrazit dynamiku figur, expresivitu tváře i důmyslnou kompozici.

Jedním z takových děl je mimo jiné Nejsvětější trojice s pannou Marií, sv. Augustinem, sv. Tomášem z Villanovy a sv. Zuzanou (1707), kterou si u něj objednala hraběnka Černínová pro kostel ve Lnářích. Aristokratka chtěla, aby postavy světců měly tváře konkrétních členů rodu. V té době sice bylo zobrazování tváří živých lidí jako světců zakázáno, přesto se to dělo.

Zlí jazykové však tvrdili, že Brandl šel ještě dál. Tváře světců na své náboženské obrazy prý vytvářel podle skutečných lidí, které potkával v nálevnách a temných uličkách, což byli žebráci, šlapky, kapsáři nebo rozliční šarlatáni. Když se to prý dozvěděli mniši z jednoho řádu, kteří si u něj plátno objednali, odmítali mu ho zaplatit.

Zároveň se nezdráhal malovat figurky z polosvěta, tak jak se mu jevily ve skutečnosti. Takový je třeba obraz U felčara (1719), na němž pouliční mastičkář měří dívce pulz a zároveň z baňky s močí hádá její těhotenství. Tady se Brandl dotýká nizozemských mistrů, jakými byli Hals, Rembrandt nebo Rubens.

Takto výrazný umělec, jakým bezpochyby byl, má mnoho plagiátorů či napodobovatelů. Proto organizátoři vedle sebe umístili kvartet obrazů Kající se Máří Magdaléna. První je autorův originál (po roce 1710), další jsou více či méně povedené kopie. Ne každý autor si dokázal poradit s technikou tzv. kouřového závoje i s odhalenou hrudí světice.

Expozici symbolicky uzavírá Podobizna Petra Brandla z první poloviny osmnáctého století, u níž však není jasné, jestli ji skutečně on vytvořil. Je na ní vidět muž na sklonku života s paletou a štětcem. A na plátně antické téma s Venuší, Amorem a mytologickým bohem Panem, kteří jako by symbolizovali jeho život (láska, ženy, nezřízená touha).

Jako definitivní tečku lze chápat velkoformátový obraz Historie Josefa Egyptského z roku 1721 v zadní místnosti, pocházející ze zámku v Jindřichově Hradci. Malíř na jedno plátno namaloval vedle sebe všechny tři příběhy Josefa, jehož vlastní bratři dali do otroctví. Je to vlastně symbol lidského života, který člověku přináší jak velké vzlety, tak hluboké pády. A barokní malíř Petr Brandl je ideálním příkladem takového životního kaskadéra.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Valdštejnská jízdárna