Peter Pišťanek: Kampak na mě se svědomím národa

Slovenský autor Peter Pišťanek (1960) psal už v době, kdy chodil do základní školy - volné pokračování seriálu Čtyři z tanku a pes. Z gymnázia byl vyhozen, pracoval jako kulisák, strojník ve vodárnách, hlídač parkoviště, hrál na bicí v punk-jazzové skupině Devínska Nová Vec.

Na konci 80. let publikoval první povídky v literárních časopisech, v r. 1991 vyšla jeho knižní prvotina, román Rivers of Babylon (v r. 1998 podle něj natočil režisér Vladimír Balco stejnojmenný film s Andrejem Hrycem v hlavní roli), kterou později doplnil na trilogii.

Pracoval v reklamě, videodistribuci, od r. 1997 v internetové firmě. V TV Luna měl v 2. polovině 90. let vlastní talkshow Márna sláva, dnes je partnerem Milana Markoviče v jeho živé MM show na STV 1.

Z dalších knih Pišťankovi vyšly novely Mladý Donč, Skazky o Vladovi pre veľkých i malých, s Dušanem Taragelem povídky Sekerou & nožom, výbor z publicistických textů Traktoristi a buzeranti a nedávno Recepty z rodinného archívu.

Českým čtenářům se představí na 10. literárním festivalu Libri Olomouc ve středu 1. března v sále Konviktu.        

Ne, neviděl jsem odtamtud nic víc, než bych viděl odkudkoliv odjinud. Jen jsem si jako rozený skeptik - navíc vychovaný k tomu, abych si nedělal žádné iluze o našich bližních - uměl mnohé z toho, co jsem viděl, slyšel a zažil, přečíst a dešifrovat po svém. Teď nemluvím jen o svém parkovišti, ale o celkové společenské atmosféře přelomu osmdesátých a devadesátých let.

Na napsání takového románu nemusí být člověk obdařen věšteckým talentem. Mně stačí podívat se na cokoliv a představit si, jak bych to zneužil, kdybych byl poháněn Zlem. Všechno na světě se dá zkurvit, stačí jen trochu chtít.

Nevím, kam vede, ale vím, že takzvanou informační dálnicí se internet nestane dřív, než se po ní budou moct prohánět kromě firemních kamiónů a hobbistických vytunovaných sporťáků i obyčejná auta běžných lidí.

Obávám se, že penetrace internetu zatím pořád není taková, abychom ho mohli nazývat informační dálnicí. Až bude mít levný a snadný přístup k informační dálnici ze svého bytu nebo domu opravdu každý, pak teprve nastane doba internetu.

Říct, že se těším, to by snad bylo příliš přehnané. Spíš jsem zvědavý. Rozhodně bych to nepřeháněl s tou samospasitelností informační dálnice. Je to zajímavý zdroj informací, zajímavá cesta, jak se dostat třeba ke zboží bez toho, abych šel někam nakupovat a zjistil, že zrovna to, co chci, nemají na skladě - to se týká zejména knih, CD a DVD. Ale že bych trpěl nějakou závislostí, že bych bez internetu nepřežil, to nemohu říct.

Víc se těším třeba na chvíle strávené s holkou, nebo když se večer setkám s kamarády v oblíbené hospodě u piva, nebo vyrazím s pejskem na procházku k řece, nebo si přečtu nějakou dobrou knihu. To jsou věci, které se nedají nahradit ničím. To je život. Internet já vnímám jenom jako vercajk.

Rozhodně ano.

Protože je to takové manželství z rozumu. A hodně nerovné, asymetrické manželství. Já osobně nevidím k něčemu takovému pražádný důvod. Nikdy jsem nebyl euronaivistou, ale teze říšského kancléře Schrödera o dvourychlostní Evropě, kterou někde přednesl před několika lety, mi udělala naprosto jasno. A nebyl to jen on, to samé zrovna tak dávno říkali i Francouzi.

Naším údělem bude dělat "té pravé" Evropské unii, čili západní Evropě, jakési výrobní a skladové zázemí. Jsme zajímaví pouze jako tržní a výrobní síla, to druhé ovšem jen ve vlastní zemi, nikoliv mimo ni. 

Přiznám se, že ne. Já jsem malý člověk, nikdy jsem nepatřil k takovým těm titánům ducha, ke kterým vzhlížíme s dětinskou úctou. To psaní je spíš pro zábavu, bavím se u toho já, a jak se zdá, i mé čtenářstvo.

Ale jinak jsem docela prostý muž, prostovlasý, v jednoduché košili, žádné fidži (smích). Pivíčko a kafíčko, to je moje. Klídek. Dobře zavedená hospoda, vzorně ošetřené jihočeské pivo, to je mému srdci mnohem bližší než nějaká literární kavárna nebo - s prominutím! - salon. Jednou stejně všichni přijdou na to, že nejsem žádný spisovatel, a pošlou mě zpátky do fabriky. Tak do tý doby chci mít třeba něco málo nastřádáno. Pane, kampak na mě se svědomím národa!

Já jsem v bačkorách již drahnou dobu, prakticky od dětství. Od prarodičů se mi dostalo maloměšťácké výchovy, kinderstube. Proto jsem nikdy nebyl takový ten rozervaný umělecký typ. Vždycky jsem si dovedl vážit pohodlí a teplíčka.

Do divokého bigbíťackého nebo literátského života jsem pouze podnikal výlety, ze kterých jsem se pravidelně vracel do zázemí rodičovského domu, lízat si rány.

To s tím mým střádáním, to nebylo myšleno úplně vážně, to byl jen takový žert. Ve skutečnosti neudržím korunu, ani kdybych ji měl zrovna přilepenou k dlani. Lakomej jsem pouze na vydělávání peněz, nikoliv při jejich rozfofrovávání (smích). Ne že bych peníze vyhazoval zbůhdarma na úplné voloviny, ale rád si kupuju knihy, hudební a obrazové nosiče, dobrá vína a lihoviny, rád kupuju kytky holce, co ji mám rád, a tak.

S těmi starými časy nejste tak daleko od pravdy. Táta a máma pracovali, a tak mě v útlém dětství vychovávala babička s dědou. Bydleli jsme ve stejném domě. Byli to originální Prešpuráci, čili původní, německy a maďarsky mluvící obyvatelé Bratislavy. I když, jak nasvědčuje i moje příjmení, můj rodokmen není tak docela bez českých genů. Díky prarodičům mluvím německy i česky.

Děda byl československý legionář, bojoval v Rusku, prošel sibiřskou anabází, a když se vrátil domů, dělal barmana a krupiéra v mezinárodních lázních v Piešťanech a později vrchního v bratislavských podnicích Dax a Carlton.

Po roce 1945 se i s rodinou odstěhoval do Devínské Nové Vsi, kde dělal vedoucího v místní hospodě. Když se později otec seznámil s matkou, ukázalo se, že její rodiče jsou Chorvati. V naší obci, dnes už bohužel městské části Bratislavy, totiž žije od 16. století početná chorvatská diaspora. Takže, jak vidíte, mám hodně smíšený původ.

No a děda Pišťanek byl pro mě v dětství absolutní hvězda, válečný hrdina, člověk, co viděl kus světa a uměl o tom poutavě vyprávět, takže jsem vyrostl na jeho historkách. V mých očích tedy nebyla stará monarchie a první republika něčím vzdáleným a cizím, ale živou historií, na kterou jsem si, obrazně řečeno, mohl kdykoliv sáhnout.

A jelikož děda byl též velký expert na gastronomii a stolničení, i když tyhle svoje vědomosti nemohl v zaplivané vesnické hospodě nijak využít, tak jsem to od něj všechno pochytil. Odvděčil jsem se mu nedávno knihou Recepty z rodinného archivu, ve které je hlavní postavou.

Víte, jednou udělám výjimku, a pak už se nezastavím. Ať si koupí knížku. Nemusím snad nikomu radit, jak se kupuje kniha ze Slovenska, že? Já běžně kupuji knihy z Česka a nemám s tím problém. Nezlobíte se, že ne?

V internetové době ale člověk přece nemusí fyzicky vymetat žádná knihkupectví!

Jo, tím se vlastně dostáváme k té polopropustné membráně - jedním směrem ano, druhým ne - na hranicích SR a ČR. Iluze o společném česko-slovenském kulturním prostoru se ukázala být jen iluzí některých slovenských intelektuálů.

Při každé návštěvě Prahy si sednu do hospody se svými pražskými přáteli a povídáme si třeba o nových knihách. Oni berou jako úplnou samozřejmost, že se bezchybně orientuji v české literatuře, že vím, kdo je Křesadlo, Ajvaz, Urban, Krchovský, Hakl, Topol nebo třeba i Žáček.

Když se pak ptají, co u nás, a já říkám jména jako Sloboda, Mitana, Vilikovský, Grendel, Klimáček nebo Ondruš, je na nich vidět, že ta jména ještě neslyšeli. Že mi sice všichni fanděj, ale že u takového Slobody, což je podle mě největší moderní slovenský prozaik, přátelé netuší, zda je to můj ročník nebo meziválečný autor - nebo třeba nějaký obrozenec.

Kdysi mě to hodně štvalo, ale teď už ne. Jednoho dne mi došlo, že to já jsem bohatší o ty knížky a autory, které znám, zatímco moji přátelé jsou chudší o ty, které neznají.

Tak ten recept otiskněte. Ve slovenštině.