Článek
Kdybyste nebyl muzikant, čím byste chtěl být?
Jako kluk jsem hodně sportoval, dokonce mě trenéři v konkurzu vybrali do užšího výběru pohybově talentovanějších basketbalistů. Maminka pracovala na ambasádě, chodil jsem tam do kina, hltal předfilmy o americké lize a snil o něčem takovém.
Zhatilo to astma?
To ještě ne. Měl jsem ve škole problémy s matematikou, tak máma šla za trenérem, ať mě nestaví. Naštval jsem se a změnil dres, hrál jsem za Duklu fotbal. V sedmnácti jsem přesedlal na ještě veselejší záležitosti. Kytara, parky a holky.
Jubilea vyzývají k ohlédnutí. Co se vám za těch pětasedmdesát let povedlo?
Podruhé jsem se oženil, mám fajn děti. Bydlíme všichni v jednom domě, když se chceme vidět u večeře, prozvoním, jeden vyběhne zespoda, druhý seběhne seshora. A pak ta muzika. Žádné šestihodinové řehole v barech, hraní mě vždycky bavilo. A zároveň živilo. Příliš jsem nezbohatnul, ale byla to legrace a pohoda.
Vladimír Mišík ještě na pódiu.
Máte tendenci vracet se ve vzpomínkách do květinových let, na milionovou Letnou 1989, k předskakování Rolling Stones, nebo nejste nostalgik, který rád prohlíží staré obrázky?
Když je mi blbě, někdy si na gauči projedu fotky a lehce nostalgicky koukám, jak jsme byli my i ta děvčata mladí a pohlední. Ale to je spíš výjimka. Zásadně si nepouštím své starší desky, svůj hlas nemám v oblibě.
To jste si na něj za těch padesát pět let zpívání nezvykl?
Možná až teď na posledních albech, kdy se chlapcům ze studia Sono v kombinaci s Petrem Ostrouchovem podařilo ho konečně plně sejmout, bez mých sykavek. Jednou jsem se totiž při tenise praštil raketou a ulomil si kus předního zubu. Kamarád zubař to zbrousil a najednou jsem zněl jak had.
Jak si užíváte života nekoncertujícího důchodce?
Nechybí mi to. Můj zdravotní stav není dobrý, takže je mi takhle líp. Poslední roky už to byl souboj hlavně psychicky. V létě si dám klidně týden dovolenou tady na zahrádce hospody, poklábosím se sousedy, chodí sem různí umělci, bývalí spolužáci z Letné…
Derniéru s Etc... jste odehrál v září 2020, poslední nazpívaná písnička byla prý před rokem miniatura s textem Davida Stypky zařazená na konec alba Noční obraz. Dokážete si představit, že byste ještě zazpíval třeba tady v hospodě?
Už ne. Astma je zrádná věc, k tomu se přidávají další komplikace. Když se ráno vzbudím a vím, že nic nemusím, jsem klidnější. Co mě začalo zase bavit, je psaní textů. Zrovna dnes jsem pět nových odeslal Petru Ostrouchovovi. Nevím ovšem, jestli jsou dobré. Neznamená to nic konkrétního, žádné plány. Ostatně, hlasivky se odnaučí, je to přeci jen sval.
Vladimír Mišík na scéně v sedmdesátých letech.
Lze současné období nějak srovnat s léty, kdy jste koncertovat nesměl?
Nelze. Teď bych mohl, kdybych mohl.
Běžně v rozhovorech zmiňujete Vegtral jako domácí knajpu. Nechodí vás do ní okukovat příznivci?
Jako za časů Beatles už se na mě věru nevrhají, to tak možná v dobách Blue Effectu. Když v létě sedávám na zahrádce, leckdo se staví s elpíčky, ať je podepíšu, lidé chtějí třeba fotku. Anebo dostanu malé pivo zdarma a kolemsedící sousedé si mě dobírají.
Dřív jste mi říkával, že v letenských ulicích potkáváte estébáky, kteří vás mívali na starost. Už odtud zmizeli?
Ministerstvo vnitra je hned vedle, takže jsme tehdy chodili do stejných hospod. Teď už to budou taky důchodci, nevídám je.
Dnešní mladí umělci, třeba váš syn Adam, mohou tvořit svobodně. Dokážete si ještě vybavit pocit, kdy jste při psaní písničky musel myslet na to, co textová komise dovolí?
Ani ne, protože jsem tehdy ještě moc nepsal. Když jsme dělali Kainara, to byla trochu jiná rovina. Byl přeci jen komunista, jakkoli sympatický chlap.
Do Kainarových slov sáhnout nemohli, když byl jeden z nich?
Ale sáhli. Oni mohli všechno. Například v písni Královský večer mladý muž čeká na stanici tramvaje na milou. Pak je tam něco o lásce a že světla zažíhá pro Auto Da Fé zaživa. A oni začali vřeštět, že je to narážka na Palacha.
Vladimír Mišík získal na desku Jednou tě potkám šest Andělů.
Vždyť to Kainar napsal, když byl Jan Palach malý kluk.
No ano, ale to jim bylo jedno. Oni byli předposraní, nehledej v tom logiku.
Před dvanácti lety jsem se vás ptal, jestli jste někdy neuvažoval o sólové desce bez Etc… Tehdy jste to vyloučil s tím, že nemáte důvod. Co se stalo, že k tomu nakonec došlo?
Už baskytarista Jirka Veselý odcházel z Etc… s tím, že není nový materiál. Kluci nic moc nenosili, do toho bylo napětí mezi kytaristy. Neměl jsem se o co opřít, jen ze svých autorských písniček cédéčko nepostavím.
Pak mě napadlo zavolat Petru Ostrouchovovi a on se mi zrovna chystal nabídnout totéž. To bylo osudové. Sešli jsme se v kavárně, dali si každý dva panáky, povídali jsme o tom, co se nám líbí, a padli si do noty. Já myslel, že bychom to propojili s Etc…, on ale chtěl dělat jen se svými muzikanty. A měl pravdu.
Etc… se, pokud vím, nezlobili.
Neměli mi to za zlé. Nezpochybňovali, že jsem se obrátil na producenta, přestože jsme dřív vždycky říkali, že ho nepotřebujeme, že to umíme sami. To ale nebyla úplná pravda.
Rána byla, že už dál nemůžu hrát. Ale i to pochopili, sami viděli, jak sedím ponurý v šatně a není mi do zpěvu. Koncert pro mě znamenal čtyřnásobnou dávku hydrokortizolu. Z toho ztloustneš a jdou na tebe deprese.
Není to spojení nakonec funkční i tím, že Ostrouchov a jeho spoluhráči jsou prostě později narození?
Částečně máš pravdu. Pracují zlehka, improvizačním způsobem, aranžují za pochodu a Petr je producent s velkým P, který to dokáže ještě povýšit. Navíc i vykomunikovat, třeba se zahraničními hosty.
Střídávaly se u vás dřív písničkářské polohy s rozsáhlými kompozicemi. Nebylo to tak, že opusy jako třeba slavné Etc 2 jste tvořili, když byla kapela lidsky nejvíc semknutá?
My v té době také hodně zkoušeli, ve mlýně u houslisty Honzy Hrubého. Vznikalo to kolektivně, já přinesl jednoduchou písničku a oni z toho udělali art rock. Honza s Jirkou Veselým inklinovali k instrumentálně složitým pasážím, bavilo je to. Já zase byl rád, že to není furt takové to moje maha maha. A byl to i dobový trend.
Loni vydali novou desku Michal Prokop, Luboš Pospíšil, Rolling Stones se také činí. Čím to, že generace zrozená z květin tak drží?
Moc už nás není. Za bolševika měla každá škola kapelu, vydrželo jich pár. Základ asi je, že jsme nikdy nesklouzli do takzvaného šlapání zelí, kdy hraješ poloautomaticky furt to samé. To je už vztyčený ukazováček.
Vladimír Mišík
Vždycky jste byl spíš hospodský typ než tulák po loukách. To k stáru hraje do noty, protože na louku už byste asi nevyběhl. Měl jste někdy období většího sepětí s přírodou?
Občas jsem se v přírodě ocitnul. S mou milovanou manželkou jsem například byl schopen v Tatrách lézt po kopcích, držel jsem se řetězu na úzké cestě, pode mnou hloubka. Toho jsem se z lásky dopustil. Ale to je inspirace Evou, která je skoro tramp. Já jsem městský člověk.
Je to tak, že oblíbené pivo a whisky vám sice tělesně škodí, ale duševně je to vzpruha, tak se to vyruší?
Ono se to nevyruší, ono to škodí. Mému diabetologovi o tom nelžu. Byli jsme dříve takoví radostní alkoholici, takže je to trochu i návyk. Dnes už samozřejmě piju střídmě, dám si dvě malá piva, kafe s dobrým rumem a je mi líp.
Budeme mít za rok prezidenta, od kterého byste přijal medaili?
Mně o medaile nejde. Radost mi ku stáru udělalo těch šest Andělů, to bylo povzbuzení, zážitek. Mám dojem, že jich snad tolik ani nikdo nedostal. Jinak jsem naposledy rád vyhrával, když jsem sportoval, a to už je přes padesát let. V muzice je to relativní, já ji nikdy nedělal proto, abych získal oficiální hodnocení. Bavilo mě, když na nás reagovali lidi.
Může se vám hodit na Zboží.cz: