Článek
Rezidenční umělkyně festivalu Julia Fischerová je výjimečnou osobností současné hudby a při svém vícestranném nadání se musela před lety rozhodnout, zda zvolit housle, či klavír.
Zvítězily housle, ale občas se vrací i ke klavíru, a tak Praha měla možnost poznat obě stránky této sympatické obojživelnice.
V pondělí nadchla publikum v zaplněném Dvořákově sále na recitálu ve dvojici s ukrajinskou-německou pianistkou Milanou Čerňavskou a vedle děl Mendelssohna, Sarasateho a Tartiniho oslnila dokonalou virtuozitou i v Sonátě č. 3 Bohuslava Martinů, kterou zařazuje často i na Západě do svých programů.
V Praze ji nerozhodilo ani občasné tleskání publika mezi větami, což se stává nešvarem letošního ročníku. Třemi přídavky reagovala na frenetický potlesk a připojila i milou slovní směs angličtiny a slovenštiny.
Druhý den se představila jako houslistka svého smyčcového kvarteta a svůj vztah k české hudbě dokázala kvartetem č. 5 Bohuslava Martinů, v závěru zasedla dokonce ke klavíru při Dvořákově Klavírním kvintetu A dur a v houslovém partu ji zastoupil Andreas Janke.
Když připočteme i prolog festivalu, ve kterém Fischerová hrála se San Francisco Symphony Prokofjevův houslový koncert č. 1, musíme konstatovat, že letošní rezidenční umělkyně Pražského jara nasadila dalším vysokou laťku.
Polské orchestry jsou vždy vítaným hostem festivalu a také na Národním symfonickém orchestru Polského rozhlasu z Katovic bylo v úterý ve Smetanově síni plno. Tentokrát je vedl jejich nový šéfdirigent Němec Alexander Liebreich a kromě děl Šostakoviče a Janáčka byla lákadlem programu česká premiéra Koncertu pro lesní roh Zimní cesta nestora polské soudobé hudby, loni osmdesátiletého, Krzysztofa Pendereckého.
Sólistkou díla byla vítězka loňské hornové soutěže Kateřina Javůrková. Malá postavou, ale velká výkonem - lze jednoduše charakterizovat její bravurní výkon, s nímž dílo, ve kterém skladatel vzpomíná na své dětství a lovecké scény z Krakovska, přednesla. Obdivuhodná byla u sólistky i průzračnost a srozumitelnost tónu v konkurenci s velkým orchestrem. Nadšenému sálu přidala ještě tempově až sebevražednou skladbu Klementa Slavického Etuda di bravura.
Orchestr uspěl i podáním hravé Šostakovičovy Symfonie č. 6 h moll a Janáčkovy Sinfonietty, ve které byl posílen českou skupinou žesťových hráčů při slavných fanfárách.