Článek
Jeden z největších filmových zážitků přinesl – celkem podle očekávání – Pedro Almodóvar se španělským soutěžním filmem Julieta, v němž znovu dokázal, že ženský svět je jeho doménou, ženám pořád rozumí jako málokdo.
Julieta je příběh ženy, která žije v Madridu, právě se chystá následovat svého partnera do Portugalska, ale těsně před odjezdem se k ní nečekaně dostane informace o dceři Antíe, kterou již třináct let neviděla. Rozhodnutí odjet padá a Julieta prostřednictvím dopisu Antíe vypráví svůj i její osud, příběh velké lásky i velkých ztrát. Film je pak především působivým obrazem věčných mateřských pochybností a strachu napříč generacemi.
Almodóvar dokáže city vystihnout dokonale a v Julietě se vrací k ženskému tématu v plné síle. Příběh je to jednodušší než v některých jeho předchozích filmech, ale pořád je to ten hluboký a působivý pohled na rodinné vztahy. Nemluvě o režisérově neutuchající schopnosti vyjádřit obrazem víc než slovy, už smyslem pro barevné ladění, v němž červená hraje zásadní roli, vystihnout víc, než se vůbec slovy vyjádřit dá. A také dostat ze svých hereček maximum. Tentokrát do titulní role obsadil dvě – Adrianu Ugarte, která hraje Julietu od pětadvaceti do čtyřiceti, a Emmu Suárezovou jako Julietu od čtyřiceti let dál.
„Nejsem pro to, aby stejná herečka hrála stejnou postavu ve všech věkových kategoriích, nevěřím na účinky make-upu,“ řekl k tomu Almodóvar. „Pětadvacetiletá žena nemůže hrát padesátiletou – to není otázka vrásek. Je to mnohem hlubší, protože plynutí času nelze vyjádřit vnější podobou, ale vnitřní. Přijímám tento postup v divadle, ale odmítám ho v kině, i když vím, že použít dvě různé ženy pro jednu postavu je riskantní.“
Rasismus i stereotyp všedního dne
Jméno hlavní postavy a název filmu je totožný i ve filmu amerického režiséra Jeffa Nicholse Loving, působivém a dojemném snímku na téma rasismu. Odehrává se ve Virginii na konci padesátých let a hlavní postavou je skutečná postava Richarda Lovinga.
Byl to běloch, který se zamiloval do černošky, čekal s ní dítě, a tak si ji vzal za ženu. Pro venkovského zedníka docela přirozená věc. Jenže zákony té doby ve Virginii, kde oba žili, nic takového nepřipouštěly a trvalo deset let, než se podařilo dosáhnout jejich změny.
Film nabídl mimořádné herecké výkony. Australský herec Joel Edgerton hraje muže, který řadu věcí nechápe, moc toho nenamluví, ale ví, že svou ženu miluje, a v rozhodujících chvílích ví intuitivně, ale naprosto přesně, co má udělat. A irská herečka Ruth Negga, kterou jsme viděli například už ve filmu 12 let v řetězech (má etiopského otce a irskou matku), zahrála Mildred Lovingovou jako ženu nečekané moudrosti a síly. Ženu, která sice v rodině plně respektuje a ctí svého muže a živitele jejich tří dětí, ale víc než on si uvědomuje okolnosti jejich zakázaného života a je aktivnější ve snaze ho změnit.
Dalším očekávaným filmem bylo drama všedního dne Jima Jarmusche Paterson, jehož hrdinou je opět titulní postava – řidič autobusu Paterson, jehož dny plynou v naprostém stereotypu.
„Jim Jarmusch klade mnoho otázek, aniž by nutně přinášel odpovědi, což považuji za geniální,“ řekl k tomu představitel titulní role Adam Driver (Kylo Ren ve Hvězdných válkách: Síla se probouzí). „Jsou tam chvíle, kterým rozumíte bez jediného slova, nic není třeba vysvětlovat. Moje postava má velmi strukturovaný život, chodí do práce, kde opakuje stejná gesta, a jen někdy utíká do světa poezie a naslouchá tomu, co se děje ve světě kolem něj.“
Z dalších velkých jmen festival očekává ještě filmy bratří Dardennů, Seana Penna či rumunského režiséra Christiana Mungiu, který dostal v roce 2007 Zlatou palmu za film 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny a postaral se tím rumunské kinematografii o pevné místo na světových festivalech.