Článek
Almodóvarův život i jeho osobnost jsou opředeny legendami a povídačkami, zatímco jeho excentrické snímky plné travestitů, ale i melodramata publikum většinou buď vřele přijímá, anebo vehementně zatracuje. "Přitom ty nejbizarnější věci v mých filmech bývají obvykle ty nejpravdivější," podivuje se španělský autor.
Extrémy a zoufalství
Filmař, který pochází z chudého kraje La Manchy a který v šestnácti odešel bez peněz a bez podpory rodiny do Madridu s jedinou touhou točit filmy, snad ani nezná nic jiného než extrémy. Říká: "Zoufalství může být dobrým motorem lidských činů."
Nelze jej brát tak lehce za slovo, vždyť má za sebou patnáct celovečerních filmů a dva Oscary. A hlavně se stal korunním princem španělského kulturního hnutí 80. let La Movida, které se snažilo osvobodit demokratickou zemi z dědictví a konzervativních přežitků Frankova fašistického režimu.
Obtížná cesta k filmu
Jeho cesta k filmu ovšem nebyla ani snadná, ani přímá. Vykonával řadu zaměstnání, než se mu podařilo našetřit na první osmičkovou kameru, s níž začal od roku 1974 jako samouk natáčet první krátkometrážní filmy.
Celovečerní provokativní "punkový" debut realizoval Almodóvar v roce 1980 pod názvem Pepi, Luci, Bom a další holky z party. Druhý snímek Labyrint vášně je už takzvaně postmoderní komedií, v níž se v lásce setkávají nymfomanka Sexilia a syn císaře Tyranie Riza Niro. Spád děje ale urychlí tajemná a málokdy viděná postava homosexuálního islámského teroristy Sadeca. Mimochodem toho si střihl začínající Antonio Banderas.
Melodrama, písně 80. let, gayové, pop art
Režisér zde neskrývá svá témata ani obsese. Mísí žánry, rehabilituje uvadající melodrama, přiznává se k lásce k líbivým písním 80. let. Je zaujat světem rozdrážděné citovosti a afektu, ne náhodou má blízko ke kultuře gayů a travestitů, jak ukazují snímky Kika nebo Vysoké podpatky. Neméně je ale ovlivněn americkým pop-artem 60. let i kulturou reklamy a laciných televizních seriálů. K tomu všemu má rád černou grotesku, jak zase později dokládá hlavně snímek Pravidla vášně.
"Každé psaní scénáře velmi prožívám. Ačkoliv jsem v normálním životě spíše plachý člověk, nad textem se nebráním projevit city, bývám dojat, prožívám bolest. Snažím se vyprávět příběhy po svém," říká ke svému stylu práce Almodóvar. Ve třetím filmu Černá roucha se pustil do tématu náboženství - není divu, vždyť navštěvoval církevní školu a později se víry zřekl. V příběhu hledá závislá narkomanka a zpěvačka z nočního klubu azyl v klášteře a nachází tam k všeobecnému údivu nejen lásku u lesbické sestry, ale dokonce i kumpána k píchání heroinu.
Církev a nevíra
Almodóvar se posmívá pokrytectví náboženské instituce a zároveň hledá silné, čisté a tragické city. Snad právě ony představují jeho pojetí víry (nevíry). Rozvíjí vizy šílené a nemožné lásky, ať už v heterosexuální nebo homosexuální kombinaci. "Ano, v příběhu vyžaduji silné city. Ale musíme se vyhnout nebezpečí, že spadneme do líbivosti nebo že budeme s nimi obchodovat, jak vidíte běžně v mnoha dnešních filmech. Mně jde naproti tomu o pravdivost," dodává tvůrce.
Na hraně se ocitá autor ve vypjatém filmu Spoutej mě, kde oběť, která byla svázána a znásilněna, hledá svého agresora, aby v opakování násilného aktu našla uspokojení. Mladý hrdina filmu Na dno vášně zase podstupuje školu sexu s vadnoucí paničkou, aby potom jako sexuální rekordman prožil se svou milovanou noc jejích snů.
Portréty stárnoucích a trpících žen
Jeho rané filmy jsou odvázanější, svobodnější, plné krásných a sexuálně hyperaktivních nymf, stejně jako proradných svůdců. O nahotu, erotické napětí, drogy a excesy není nouze.
Postupně se ale v jeho filmech projevuje větší profesionalita a milujícími hrdiny v centru pozornosti se stávají především stárnoucí ženy. Díky tomu má kinematografie několik originálních a úžasných ženských portrétů.
Ideální představitelku si našel v osobě herecké představitelky Marisy Paredes, která zářila ve filmech Vysoké podpatky, Květ mého tajemství nebo Vše o mé matce. "Obdivuji se ženám, stačí je pozorovat, naslouchat jim. U mě tahle zvědavost má kořeny v dětství. Pamatuji si svou babičku, matku, které se uměly obratně vyhýbat domácím dramatům a hádkám jedině za cenu, že hrály komedii. Dokázaly se přetvařovat před svými manžely a udržely tak rodinu pohromadě," vysvětluje Almodóvar trochu pozadí inspirace upřímného a úspěšného oscarového snímku Vše o mé matce.
Kritika mužského machismu
Autor se ve své tvorbě vyrovnává ale i s tradičním španělským machismem, ať už například ve filmu Matador, kde fatální žena vraždí toreadory a nakonec s jedním z nich spáchá společnou sebevraždu v okamžiku vrcholného orgasmu. Jinak orální sex s pistolí nemůže dopadnout, pokud má dojít k vyvrcholení.
Almodóvar vzpomíná na machismus svého otce: "Matka mi o něm vyprávěla některé věci, které mě dodnes děsí a zdají se neuvěřitelné. Když přijížděl domů a zahnul do naší ulice, začal troubit, aby kluci, kteří se mohli venku předvádět a dvořit jeho sestrám, zmizeli. Chtěl být samotný pán ulice."
Také starší drama Ženy na pokraji nervového zhroucení vykresluje zoufalství, přesto se tehdy režisér snažil držet emoce na uzdě, jedná se totiž o melodrama žen, které nemají co ztratit, ani co vyhrát. "Mohly by mlátit hlavou o zeď, ale neudělají nic. Nedovedou už vyjádřit své city. Celý film jsem proto točil jako český nebo lépe jako švédský režisér," upozornil Almodóvar
Filmař však neodsoudil muže zcela, svědčí o tom jeho poslední snímky, například Mluv s ní. Hrdinou je neuvěřitelně citlivý ošetřovatel, který se stará o dívku, jež upadla do kómatu.
Almodóvar skládá příběhy z momentů a detailů, které jsou samy o sobě kýčovité, přehnané, pokleslé a sentimentální. Zajímavé je, že filmy nejen drží pohromadě, ale vypovídají poměrně pravdivě o naší epoše. A také samozřejmě o španělském dědictví fašistického státu.
