Pedagog AVU Julius Reichel: Veřejnost vnímá pár aktivistů. Většina studentů mlčí a pracuje

Vedete ateliér malby na pražské Akademii výtvarných umění (AVU). Ale malovat jste začínal jinde, na vlacích.

Mám pocit, že tohle opakuju asi po tisící desáté. Ale dobře, bylo mi jednadvacet, dvaadvacet. S tvorbou jsem začínal v době, kdy většina lidí končila. Chtěl jsem totiž mít nejdřív školu, šel jsem na střední zahradnickou, na výsadbu, údržbu veřejné zeleně, takhle se ten obor jmenoval.

Potom jsem dělal rok jazykovku, angličtinu, ale jenom proto, abych se neflákal. Nevěděl jsem, co se sebou. Začal jsem pak studovat další školu, krajinnou tvorbu, po ní jsem si řekl: mám vzdělání, začnu dělat to, co chci. Graffiti.

Tohle prostředí vám asi nespadlo z nebes, ne?

Pohyboval jsem se v něm. Dlouho jsem si taky kvůli tomu nevěřil. Byl jsem mezi lidmi, kteří byli skvělí. Já jsem naopak v sobě nikdy výtvarný talent neviděl. Ostatně doteď si myslím, že ho nemám…

Umění se v tomhle podobá sportu. Budete-li dřít, dostanete se vysoko. Mluví se o desetitisících hodinách na „tréninku“, viděl bych to podobně. Jako u tenistů si v malbě pohyby zautomatizujete. Mít talent je tak fajn, ovšem musíte mít hlavně vůli jít dál.

Vás ta vůle zavedla až na AVU.

Bylo mi tehdy už osmadvacet. Navíc jsem nikdy předtím umění soustavně nedělal. Věděl jsem dobře, dodnes to vím, kde mám mezery, spíš díry. Neuměl jsem ani dělat kresby, portréty. Vnímal jsem vše jako mega hendikep. Taky jsem na AVU narazil. Po prváku mě vyhodil Milan Knížák. Stejně jsem se tam dost naučil. Chodil jsem dvakrát denně do přípravky, kde jsem snad čtyři hodiny jen kreslil. Ocitl jsem se přitom v 18. století.

Jak?

Přede mnou seděl strnule v póze člověk a já ho měl vystihnout. Přestávku měl na deset minut, cca po padesáti minutách. Pak si zas sedl. Přišlo mi to jako mučení. Vůbec jsem nechápal, proč tam není místo něj třeba hologram. Přišlo mi to crazy, naprosto šílený. A ta zkušenost s nahými modely byla pro mě tak intenzivní, že jsem to šel sám dělat.

To jste si sedl nahý před spolužáky, spolužačky?

Já je nebalil, ničeho jsem nezneužíval. Mě vážně „jen“ zajímalo, jak je to z té druhé strany. Vzal jsem to jako performanci. Chtěl jsem poznat, jak vidí studenty model. O čem přemýšlí. Kam kouká… Chtěl jsem ze zážitků, postřehů udělat nějaký projekt. No, neudělal. Nenapadlo mě jaký.

Jaké to je, sedět nehnutě desítky minut a koukat do dáli?

Mega divný. Padesát minut se nehýbete, aby jiní mohli kreslit. Stojíte v debilní pozici a snažíte se to vydržet. Po chvíli vás leccos bolí, záhy toho bolí hodně. Ono nestojíte „obyčejně“. V póze máte třeba ruku nahoře, vytočenou pánev, nohu vepředu. Ani myslet přitom nemůžete, jak jsem zjistil. Ty peníze, honorář za pózování, za to podle mě nestojí.

Jak dlouho vaše modelovské období trvalo?

Půl roku. Pak jsem se nahotou v téhle podobě úplně přesytil. Jako performance se nedá provozovat pořád. Mě držela na UMPRUM asi do třeťáku. Umění je o osobní zkušenosti, o tom jít na hranu. Nahota mi v tomhle přišla super jako motiv, ovšem stavět se na ní tvorba pořád nedá. Jinak sklouznete k floskulím jako Káča Olivová, která na něm buduje motivy kapitalismu… Samotný motiv nahoty už se podle mě dost vyprázdnil.

Popíšete mi, jak tehdy vypadalo vaše „průměrné“ nahé dílo?

Například jsem stál u nás, na jihu Čech, odkud pocházím, u pomníčků, které připomínaly dopravní nehody na E55. Rukama jsem si schovával různě tvář. Tím jsem skrýval identitu. Z toho vznikly fotografie, takový punkový. Byly dělané na blbý foťák, což byl záměr. U toho jsem skončil. Měl jsem výše popsaný pocit, že se u mě nahota umělecky vyčerpala.

Vystudoval jste UMPRUM. Jako pedagog učíte na AVU. Je to pocit zadostiučinění?

Vypadá to spíš, že se kruh uzavírá. I když ten můj se uzavře, až mě zase z AVU vyhodí.

UMPRUM a AVU zviditelnily v posledních týdnech mimo jiné vyvěšení palestinských vlajek, boj o kříž J. V. Myslbeka, nahé představení paní Olivové, petice volající po změnách ve vedení AVU. Děje se tam cosi neobvyklého?

Tohle je složitější, čím nemlžím, jen se snažím vše nějak shrnout. Umělecké školy jsou mikrosvět složený z dalších mikrosvětů, z ateliérů, které fungují každý sám o sobě, v sobě. Každý je úplně jiný. Takže já mohu mluvit jen za nás, za náš ateliér malby.

Co mi o něm řeknete?

Že jsou v něm vedle mě, studentů další pedagogové: Milan Mikuláštík a Aleš Zapletal.

Uměleckým školám se vyčítá tzv. neomarxismus. Názorově to máte v ateliéru jak?

Aleš je spíš okultista. Já takový středový kapitalista. A Milan? Ten je aktivista, levicový, možná až marxista. Dohromady jsme všichni utopisti… Takhle popsané to vypadá divně. Jsou to škatulky, které byste nám mohla dát. Zároveň nefungují. Nikdy nefungovaly.

Byl Adolf Hitler pravičák? Benito Mussolini socialista? Asi těžko, že? Je Robert Fico levičák? Viktor Orbán pravičák? Taky těžko. Jsou to oba zm.… Takže než kdokoli začne kohokoli nálepkovat, měly by se vymezit znovu termíny, které se budou používat. Teprve pak se pojďme spolu bavit.

Umíme to ještě?

Musíme se o to snažit. Říkáme studentům, ať se nebojí a mluví. Snažíme se být v něčem mentálně na jejich úrovni, chápat je. Můžeme se klidně hádat, ale musíme spolu mluvit, poslouchat se. Bez toho míříme do pr…

Žádná autorita pedagogů se u vás v ateliéru nenosí?

Vidíte mě? Tak si odpovíte sama: ne, nekoná se. Na druhou stranu vám netvrdím, že to takhle funguje všude na AVU, mluvím za náš ateliér malby. Za jiné jsou zodpovědní jiní, ať si tam dělají, co chtějí, co můžou.

A jen na okraj, myslím si, že veřejnost vnímá ve všech těch „kauzách“ uměleckých škol pár aktivistů, kteří jsou slyšet. Většina studentů mlčí, pracuje, studuje, chtějí tvořit. Tohle nemám podložené daty, ale svou zkušeností.

Kolik celkově navštěvuje váš ateliér lidí?

Dvacet šest, víc ani nejde pojmout. Vnímám, že za ně máme skutečnou zodpovědnost. Přitom právě tu bytostně nesnáším. Přesto se společně snažíme, aby se cosi naučili, jednou se uměním uživili.

Kolik se jich po škole skutečně uživí?

Já bych chtěl, aby to vyšlo všem.

A není těch uměleckých škol v Česku moc? Statistiky vypovídají o tom, že velká část jejich absolventů se tím, co vystudovali, spíš neuživí.

Tuhle námitku říkají blbci. Takhle umění nefunguje. Umělecké školy, včetně soukromých, v Praze, Ostravě, Brně, Plzni, Hradci Králové, Ústí nad Labem…, generují ročně několik set absolventů. Je to moc?

Za komunistů tady byly prakticky jen UMPRUM a AVU, zas nebyla konkurence. Za mě tedy škol moc není. Talenty se rodí stále. Mají to tvrdší než před rokem 1989, samozřejmě, odmysleme si od toho ten strašný minulý režim. Nynější absolventi zároveň o konkurenci předem vědí. Jsou na ni připravení už při příchodu na vysokou.

Jak?

Hrají si od začátku svou game. Taky jsem ji hrál. Vědí, co chtějí, kam jdou. Nastavíte si strategii, snažíte se ji naplnit. K tomu někdy patří již zmíněná ideologie, klidně politická. Musíte být vidět. Musíte se umět prodat. Doba vám navíc moc nepřeje, je rychlá. I proto se ve svých studentech vidím. Jsem sice starší o více než dvacet let, ale tohle se nezměnilo.

Co ta vaše game? Strategie? Popíšete mi ji?

Zní jasně: být mimo struktury. Což se samozřejmě s vyučováním na AVU vylučuje. Jenže já jsem se také té myšlence hodně bránil. Půl roku jsem si ji odmítal vůbec nechat v hlavě. Přemýšlet o ní.

Nakonec ve vás zvítězil středový kapitalista. Do konkurzu na místo jste šel, vyhrál ho. Prodat se evidentně umíte. Kdysi jste prodal celou svou výstavu dokonce za bitcoiny. Obchodujete v nich?

Já? Asi by to chtělo vámi zmíněnou slavnou historku doplnit. Mé obrazy prodala galerie. Ta má ty bitcoiny, měla by je mít. Dohoda byla, že se po čtyřech letech o zisk rozdělíme. Nic jsem z toho zatím neměl. Což odráží můj vztah k penězům. Mám je na háku… Je to stejné, jako když jsem prodával NFT. Taky jsem z toho neviděl ani korunu. Nevím, jestli mě to i zajímá.

Obrazy – ty skutečné – ale prodáváte se ziskem, ne?

Občas něco prodám. Já ale v penězích vážně velkou hodnotu nevidím. O bydlení, ateliér postaráno mám. Teď mám příjem z AVU. Na dovolené skoro nejezdím, auto nevlastním.

Vždycky jsem uměl žít skromně. Život se kolem mě děje. Sbíral jsem jahody, česal jablka, ještě jsem cestoval. Byl jsem ve Skotsku, v Anglii, pak v Itálii. Jako sběrač ovoce jsem se živil až do šestatřiceti. Pracoval jsem leckde. Jediného, čeho jsem se tehdy bál, bylo, abych nemusel sedět na kase nebo být pingl.

Proč?

Nemám rád lidi. Vyhledávám práci, kde jsem sám, případně skoro sám. A třeba u těch jablek jsem si brigádu vyloženě užíval. Česal jsem je u Bolzana, koukal přitom na hory. Vyčistil si ideálně hlavu. Deset měsíců jsem v Česku maloval, nato odjel za jablky. Přivezl jsem si prachy, za ně zase maloval. Paráda…

Dávno vím, že se uživím. Navíc v umění – jak si říkáváme s kamarády – je lepší snad nic v naší pozici už nedělat.

Nedělat?

No, když máte něco odděláno, pak přestanete tvořit, ceny vašich děl neustále rostou.