Článek
Máte doktorát, Ph.D, z Bolka Polívky. Kolik lidí na světě tohle může říci?
To netuším. (Smích) Psal jsem hlavně o jeho tvorbě v 70. a 80. letech. Ale jestli se někdo další zaměřil na jiné jeho období, dělal doktorát třeba na jeho pantomimu, o tom přehled nemám.
Vybral jste si tohle téma sám, anebo jste si ho našel na seznamu, co je dobré zpracovat?
Poradil mi ho jeden můj pedagog, profesor Josef Kovalčuk (1948-2018 - pozn. red.). Já jsem se v tu chvíli rozhodoval, zda mám ve studiích na JAMU ještě pokračovat. On se mě tehdy zeptal, zda mi je blízká Polívkova tvorba, já odpověděl kladně. Poradil mi, že bych se mu mohl věnovat v rámci doktorátu, že o něm není napsaná žádná velká odborná práce, že se jím většinou zabývají populární knížky, kde je víc fotek než textu… Tenhle moment byl rozhodující, proč jsem o Bolkovi začal psát.
Narodil jste se v roce 1986. S čím máte Bolka Polívku spojeného ve svých nejrannějších vzpomínkách?
Asi to budou filmy z 90. let. Jako jsou Dědictví aneb Kurvahošigutntág, Zapomenuté světlo, Pelíšky a podobně. Až po nich jsem se dostal k jeho divadelní tvorbě.
Byl to i důvod, proč jste zamířil se svým novým představením DADA Revue do Brna, do jeho divadla?
Já s jeho divadlem několik let spolupracuji. Dělali jsme spolu Re-kabarety, v dubnu 2019 jsem u něj napsal také Pozemšťana, inscenaci, kterou režírovala Hanka Mikolášková. Hra se vydařila, teď se blíží k padesáté repríze…
Mám to štěstí, že Bolek je mé tvorbě nakloněný, proto mi nabídl, abych i novou hru vytvořil u něj. Divadlo Bolka Polívky má velký podíl na tom, že DADA Revue vznikla. Dostal jsem rozpočet a mohl jsem si dovolit zaplatit režiséra a dramaturga, nakoupit kostýmy, udělat krásnou scénografii s pomocí Bety Királyové. Jsem Bolkovi za tuto velkorysost upřímně vděčný.
Na jevišti býváte často sám. Není vám tam „smutno“?
Já se snažím občas nebýt sám. Rád představení střídám tak, abych sám na jevišti i nebyl. Teď mluvím o hrách, jako je Takt, kdy hraju s Terkou Marečkovou a Daliborem Bušem v brněnském Divadle Husa na provázku nebo v inscenaci Čecháčci a Čoboláci s Filipem Tellerem. Na příběh a na děj je nás na jevišti víc a užívám si to…
Je ovšem pravda, že gros mé tvorby je divadlo jednoho herce. Je to výzva, a tu mám rád. Samozřejmě v něčem je to mnohem náročnější než „klasické“ inscenace. Nemám ani žádnou nápovědu. To, jak to celé funguje, zjistím většinou až na premiéře, z níž nervy mívám. O to více si člověk musí věřit, mít vše detailně nazkoušené. Scénář musím umět zepředu i zezadu. Když ale jedu inscenaci podvacáté, už si s ní „hraju“ a jsem si ve všem jistější.
Mluvím na vás česky, vy mi odpovídáte slovensky. Slovenštinu používáte i v divadle. Vím ale, že jste u nás roky studoval, česky umíte. Je to záměr, že jste na češtinu v práci nepřešel?
Ano, je to záměr. Kdybych studoval na JAMU čistou činohru, musel bych se česky dokonale naučit. Všechny Slováky tam předělávají na Čechy. Jenže já jsem studoval ateliér fyzického divadla, kde je vedoucí ateliéru Francouz Pierre Nadaud a čeština tam není až tak důležitá. V našem oboru potřebujete pro své vyjádření hlavně tělo a pohyb, jazyk je druhořadý.
Nikdy jste ani nezvažoval, že byste své inscenace do češtiny pro české diváky převedl?
Někde na začátku kariéry jsem o tom chvíli přemýšlel. Ale brzy jsem přišel na to, že Češi slovenštinu mají ve velké většině rádi. Rádi ji slyší. Mám dokonce pocit, že čím víc jedu na západ Česka – hrál jsem třeba v Chebu, v Mostě, v Chomutově –, tak je tam přijetí slovenštiny vřelejší.
Diváci jsou tam za slovenštinu vděční. Stává se mi, že přijdou po představení do šatny a řeknou mi, že si užili divadlo a taky i tu slovenštinu. Nemám proto úplně důvod svoji mateřštinu opouštět ani do budoucna.
V představeních kombinujete autorské divadlo, v němž mícháte stand-up komedii, fyzické divadlo, absurdní humor, pantomimu a tanec. Jak podobné kusy vznikají?
Popíšu vám to na své novince, DADA Revue. Nechtěl jsem se v ní zaměřit na jeden konkrétní příběh. I proto, že se mi v době covidu sešlo mnoho různorodých témat. Měl jsem pak notesy plné komediálních poznámek. Z nich jsem následně čerpal. Díky zkušenostem už vím, co je lepší ztvárnit pohybem, co je lepší vyslovit, co zahrát s rekvizitou, klaunsky nebo pantomimou.
Proto vznikla jakási dadaistická koláž, již jsem dopilovával s režisérem a dramaturgem Daliborem Bušem a Matějem Randárem. Zkoušeli jsme a zjišťovali, co se dá použít, aby vše fungovalo a tvořilo celek. Ten je sice dada, náhodný a někdy beze smyslu, ale musí v něm být dějové linky a přepojení, aby byl pro diváky uchopitelnější, stravitelnější.
Vedle divadla vás životem provází kreslení. Ještě se mu věnujete?
Kreslil jsem vždy, ale v poslední době mám na něj míň času. Je to i tím, že jsem poslední půlrok věnoval veškerý čas právě DADA Revue… Kreslím rád, ale nemám s kreslením větší ambice. Občasné vtípky dávám jenom na sociální sítě. Kromě kreslení miluji jízdu na kole, saunování nebo rybaření.
Divadlem lidi bavíte, kreslením evidentně také. Jenže o komicích se říká, že jsou to poměrně smutní lidé. Pasuje tahle charakteristika i na vás?
(Smích) Nemyslím si. Od lidí slyšívám, že jsem sangvinik, člověk, který se na svět dívá optimisticky a s úsměvem. Samozřejmě není to každý den, 24 hodin v kuse. Všichni jsme jen lidé, máme své nálady, ne vždy skáču štěstím. Introvertního herce, který baví diváky jen z jeviště a pak se doma uzavře do sebe, ovšem ve mně nehledejte.
Dobrá. Co ve vás ale hledat mohu, je talent na jazyky. Před JAMU jste studoval na univerzitě norštinu a angličtinu. Domluvíte se ještě norsky?
Po pravdě řečeno, moc norštinu nepoužívám. Je to taky proto, že v Brně a v Trenčíně je málo Norů, s nimiž bych mohl konverzovat. Stále ale doufám, že ji někde v hlavě mám. Studoval jsem ji pět let, mám z norštiny magistra, i když z roku 2010. A když jsem potkal před časem v Praze svého profesora norštiny z vysoké, nakonec jsem se po pár minutách rozkoktal. Věřím, že bych se za pár týdnů v Norsku zase rozmluvil.
Vrátím vás ještě k divadlu. Kolik repríz vašeho představení vnímáte jako úspěch?
Nebudu lhát, když řeknu: čím víc, tím líp. Svědčí to o tom, že se divákům inscenace líbí, že se baví, že ji chtějí vidět další a další lidé, nebo si na ni zajdou víckrát. K tomu, zda je ta a ta hra úspěšná, ovšem slouží i odborné kritiky a recenze, které nám tvůrcům dají najevo, jak se co povedlo…
Obecně se snažím u všech svých her, aby se daly hrát ještě za pět či deset let, nestavím je na aktuálních událostech. Některé hry mají již přes sto repríz, například Chutilo vám, páni? nebo Pri kase. Chci, aby i nová DADA Revue uspěla podobně. Vždycky totiž chci, aby se energie a práce, které do tvorby nové hry se svým týmem vkládám, zúročily.