Článek
Co vás nejvíce zaujalo na scénáři Ireny Hejdové?
Že vlastně sleduje jen hlavní hrdinku Ofku – prožívá její nálady, aniž by nás rozptyloval jiným dějem. Mám občas ráda filmy, ve kterých se zdánlivě nic neděje, jsem vděčná za příběhy, u nichž mám pocit, že totéž mohlo potkat i mě. Vždyť v běžném životě také většinou nedochází k žádným velkým zvratům, a přesto se nám naše životy jeví jako dost dramatické. A přesně tenhle pocit jsem měla z Irenina scénáře – byl mi blízký určitou podobností k mému životu. Navíc se mi scénář líbil i svým zasazením do Karlína.
Nakolik jste scénář upravovala?
Scénář byl krásně napsaný, výborně se četl a určitě by z něj byla hezká knížka. Mně se ale zdálo, že pokud z něj mám udělat film, nevystačím si pouze s pocity Ofky a atmosférou Karlína. A tak jsem ho začala docela hodně přepisovat. Vlastně jsem ho musela přepsat úplně celý – abych byla schopná se ztotožnit s postavou Ofky, musel mi celý příběh projít skrz prsty klávesnicí; pak jsem ho zase přibližovala k původní podobě. A musím říct, že jsem obdivovala, nakolik byla Irenka otevřená všem mým změnám — dokonce daleko víc než producenti!
Co vás přimělo obsadit do hlavní role zrovna Marthu Issovou?
Na Marthu jsem myslela už v okamžiku, kdy jsem poprvé četla scénář; zdála se mi pro tu roli ideální. Tehdy ještě nebyla tak populární jako dnes, měla za sebou jen pár vedlejších postav – podle mého si zasloužila větší roli. Martha umí být ve svém hereckém projevu velmi civilní a takových hereček tady mnoho není. Dalším důvodem byl fakt, že Martha je strašně příjemná osoba, v jejíž přítomnosti je radost být.
Musím se přiznat, že jsem měl při sledování filmu s postavou Ofky místy problémy – někdy se mi zdála tak protivná, až mi byla nesympatická.
Vadilo vám, že je to takovej nemožnej fracínek? Měl jste na ni vztek, že jo? Všichni vidíme, že má po boku docela šikovného kluka, kterého však ignoruje, je nám jasné, že by mohla se svým životem něco dělat, ale jí se pořád nějak nechce, všem zkrátka připadá pitomá. Takhle to bylo napsané ve scénáři, takhle se mi to líbilo; neměla jsem strach, že by Ofku divák nepřijal. Toho se spíš bála Martha Issová. Já chtěla, aby Ofka v jejím podání byla ještě daleko otrávenější a frackovitější, ještě nesympatičtější, aby divákům lezla podstatně víc na nervy. Nakonec jsme točili vždycky dvě verze – jednu dost syrovou, podle mých představ, druhou milejší; tak, jak Ofku viděla Martha. Ve střižně jsme většinou nakonec daly přednost jemnějším verzím...
Určitá dokumentárnost, kterou jste zmiňovala, je možná důvodem, proč už jsem slyšel na adresu vašeho filmu označení sociální snímek...
Já ten pocit nemám, pro mě je to dost normální prostředí. Četla jsem ohlasy na zkušební promítání, kterého se zúčastnila skupina učňů a gymnazistů. Několik z těch středoškoláků napsalo, že to je celé o sockách. Z učňů to nenapadlo nikoho. Cítila jsem v tom odsudek. Asi se jim nelíbilo, že někteří lidé žijí chudě, že jsou takoví ušmudlaní. Oni nejspíš ani netuší, že slůvko socka lze nahradit jiným výrazem – autenticita. Vlastně mi jich bylo dost líto...
