Článek
Hrnec smíchu kdysi proslul jako nejspravedlivější festival – hlavní cenu dostal film, u kterého lidé prosmáli nejvíc času. Dnes je to cena diváků, tu hlavní – Zlatý Prim – uděluje porota, ale časoměřiči jsou pořád stejně přesní. Nad letošním programem se ale musím zeptat: budou mít vůbec co měřit, jsou dnešní komedie vůbec k smíchu?
Máte pravdu, moc nejsou. Možná je to tím, že většina má přívlastek: hořká, smutná, střelená, může být dokonce i mírně nahořklá. Jen nevím, jestli je také žánr komedií veselých – to zřejmě není třeba hlásit. Jenže se pak snadno zapomene, že komedie by měla mít humor. A humor samozřejmě může být i smutný, hořký, ironický, střelený – ale pořád by to měl být humor. Komedie bez humoru je teoreticky nesmysl, ale v praxi se s ním setkáváme častěji, než si jako diváci zasloužíme. Klasických komedií se dnes moc nerodí.
Čím si myslíte, že to je?
To se nedá říct jednou větou. Myslím, že hlavně chybí scénáře, je málo lidí, kteří dokáží dobrou komedii napsat. Rozbrečet publikum je docela snadné, na to stačí pár scenáristických triků. Ale rozesmát, to je – kurňa – těžké! A protože v době digitálních technologií může natočit film každý, kdo sežene peníze, potkáváme v kinech filmy, které měly zůstat jako home video doma, protože baví jen své tvůrce. Nejpodezřelejším signálem přitom je, když v rozhovorech mluví o tom, jak báječně se bavili při natáčení – to se pak málokdy baví i lidé v sále, protože dělat humor není sranda.
Pavel Zedníček
Vy sám jste ho dělal a děláte v životě hodně a pořád. Dnes ale asi víc v divadle.
Časy, kdy jsme točili Fešáka Huberta, Básníky nebo Arabelu byly krásné, a opravdu se hodně vytratily. Ale v divadle se pořád vyřádím dostatečně. Už jedenáctou sezónu jsem v Kalichu, děláme, co si vymyslíme, a jezdíme i na zájezdy. S Janou Paulovou hrajeme už dlouhá léta Natěrače, dost lechtivé představení Bez předsudků nebo poetičtější Zamilovat se – a je pořád vyprodáno, dokonce jsme zažili v Praze na Bez předsudků ovace vstoje. Teď začnou prázdniny, a my máme za sebou 130 představení za rok.
Kalich má dnes největší návštěvnost v Praze, a je radost cítit, že diváci se baví. Máme nové představení Láska naruby, což je hudební komedie, hraje v ní s námi ještě Bob Klepl, Dalibor Gondík, Zbyněk Fric a Radka Filásková, a je to o neúspěšné zpěvačce, která dostane nabídku na mužskou roli, přijme ji a získá dva nápadníky, z nichž jeden ji nemůže milovat, protože si o ní myslí, že je muž, a druhý ji miluje právě proto, že si myslí, že muž je.
Jaký humor a které tvůrce máte rád jako divák?
Ve filmu mám rád komedie z třicátých let, a pak novější klasiku jako Čtyři vraždy stačí, drahoušku nebo Pane, vy jste vdova. Mám rád humor Jana Wericha, Miroslava Horníčka, Zdeňka Svěráka, a mám moc rád klauny. Bolka Polívku i ty cirkusové. Jejich humor je zvláštní, musí umět všechno, co ostatní umělci, a ještě něco navíc. Dělat srandu na laně na jedné noze, je strašně těžké, a já to moc obdivuji.
Teď máte před sebou velkou práci pro televizi, i když z jiného než komediálního soudku: chystá se pokračování seriálu Sanitka. Těšíte se?
Ano, docela se těším. Návrat po třiceti letech je zvláštní – už jsme malinko zestárli, ale i tím to může být zajímavé, navíc režisér Filip Renč má pro nás navzdory našemu věku připraveny docela akční kousky – budu například zachraňovat kluka, který leze na stožár vysokého napětí, a bude u toho helikoptéra.
Takže se s tím svým šoférem Fandou, který za tu dobu nikam nepovýšil, ale ani neodešel, rád zase setkám. Budou veselé historky z natáčení, ke staré partě, v níž nechybí Jaromír Hanzlík, Petr Kostka nebo Zlata Adamovská, samozřejmě přibydou děti, takže i noví herci. Budeme točit od září do července 13 dílů. A i když jsem se ze začátku trochu bál nastavované kaše, teď, kdy už znám scénář, myslím, že opravdu vychází z reality, a věřím, že to bude důstojné pokračování.
Vraťme se ještě k festivalu – jaký je ve svých třiatřicátých, Kristových letech?
Ten festival vznikl v Novém Městě nad Metují v roce 1978, a některé věci se nezměnily – pořád je tu jedno kino, festival pořád stojí na nadšení lidí, kterých je pár, a já si jejich práce moc vážím. Máme problémy s financemi, poprvé po letech jsme nedostali grant ze Státního fondu na podporu a rozvoj kinematografie, ale díky městu a kraji se daří držet ho nad vodou.
Pochopitelně je hlavně takový, jaké jsou ten který rok filmy, a protože v televizi se toho moc netočí, například loni tu byly jen filmové komedie. Chtěl bych docílit toho, abychom měli co nejvíc premiér, aby se tu hrály čerstvé filmy, i když samozřejmě je to roční bilance, takže se to nemůže týkat všech. Na 35. ročník chystáme přehlídku zdejších vítězů, a na to se těším: myslím, že vedle zábavy to bude užitečné připomenutí toho, čím tak populární žánr jako je česká komedie, prošel, a kam směřuje.
