Hlavní obsah

Pavel Šrut: Trhlina a perořízek

Právo, Pavel Šrut

Šestnáctiletý školák Arthur Rimbaud napsal krátce za sebou dva Dopisy vidoucího. V jednom z nich, adresovaném jeho gymnaziálnímu profesorovi, se objevuje věta, známá snad i dnešním studentům literatury: Já je někdo jiný – a vyznání či přímo manifest: Chci být básníkem a pracuji na tom, abych se stal vidoucím.

Foto: Archiv, Právo

Pavel Šrut ve svém pravidelném sloupku uvažuje o díle Miloslava Topinky i Arthura Rimbauda.

Článek

U nás sotva kdo jiný než Miloslav Topinka propátral a iluminoval všechny průrvy a propasti Rimbaudova života a díla, tu oslňující trhlinu v prostoru, kterou Rimbaud otevřel, aby zahlédl neznámo.

U nás sotva kdo jiný než Miloslav Topinka propátral a iluminoval všechny průrvy a propasti Rimbaudova života a díla, tu oslňující trhlinu v prostoru, kterou Rimbaud otevřel, aby zahlédl neznámo.

Slovo trhlina je Topinkovým klíčovým pojmem k uchopení poezie, která rozvírá prázdno. Ale pozor. Básník opravdu vidoucí nechce toto prázdno zaplnit, zacelit rýhu, jež v něm zůstala, ale rozevřít trhlinu v prostoru.

Oporu hledá v díle Charlese Baudelaira

Přesvědčivou oporu k tomuto tvrzení nachází Topinka v díle a biografii Charlese Baudelaira, Gérarda Nervala, Henryho Michauxe, i u našich vidoucích básníků: Máchy, Diviše, Linhartové a Kabeše. A pochopitelně u výtvarníků, především u Koláře, Malicha a Šimotové.

Topinkovu umanutost v hledání nových cest poezie – jejíž zákruty spatřuje i v hnutí dada – ilustruje také jeho poněkud „dada“ počin z prvních let brežněvovského a husákovského temna.

Tehdy snažil hlubokými sondami nahrát „hučení“ nitra Země

Někdy v roce 1972 napsal do Taškentu dopis Seismologickému ústavu Uzbecké akademie věd, který se tehdy snažil hlubokými sondami nahrát „hučení“ nitra Země.

Mohli byste mi prosím zaslat magnetofonový záznam toho hučení, píše a vysvětluje: Jsem básník… a snažím se odkrývat pro poesii nové, jiné cesty… a tato fascinující a zároveň konkrétní metafora hlasu Země mě strhuje.

Odpovědi se pochopitelně nedočkal. Ale čtenář, který si snad klade topinkovské otázky i teď, kdy to, čemu jsme si navykli říkat umění, ztratilo v dnešní společnosti smysl, se dočká řady nápověd i odpovědí v knize Hadí kámen (eseje, články, skici 1966–2006).

Ke knize si kupta i perořízku

Nakladatelství Host ji vydalo jako bílý, postaru brožovaný špalíček, který si čtenář musí sám rozřezat – co stránka, to vlastní trhlina – proto k četbě doporučuji i koupi perořízku.

Krátkým, ale pronikavým doslovem Topinkův soubor doprovodila Marie Langerová. I ona podobně jako autor ví, že poesie je vznešenější než poezie, proto ji píše se s, zatímco já si už rezignovaně zvykl na poezii, filozofii i na prezidenta.

Tak to chodí.

Související témata:

Související články

Pavel Šrut: Zamrzlý čas v Havaně

Z Česka na Kubu je blíž než z Kuby do Česka – pokud nejste spěšně vyhoštěni. I to se ovšem v poslední době děje jen výjimečně, neboť stát bratří Castrů...

Pavel Šrut: Jarní kniha roku

Kopuletá čtenářská anketa LN o nejlepší knihu roku vychází pravidelně o vánočních svátcích a zkušení nakladatelé a sběratelé poct vědí, kdy se svou „tutovkou“...

Pohledy do kdysmíst a do černobílé stěny

Příjemný formát, čistá grafická úprava a zpráva pro plačky nad hrobem poezie: Je tu nové nakladatelství Pulchra a jeho první dva tituly – Černobílá stěna...

Výběr článků

Načítám