Článek
I v Odeonu to jistě vědí, ale jsem rád, že si nenechali žolíka v rukávu a vydali Rok kohouta Terezy Boučkové už počátkem května. Netřeba čekat až do podzimu. Už teď zjara je tu čtenářský zážitek se zaručeně dlouhou dobou trvanlivosti.
Předpokladem je mít co ze své autobiografie psát
Ostatně autorka si dala na čas, vždyť Krákorám – poslední z řady jejích krátkých próz – vyšla už před deseti roky. Nedivím se. Terezu Boučkovou zajímá příběh jen tehdy, když je vynucený vlastním životem. To ovšem předpokládá mít co ze své autobiografie psát, mít proč to psát a najít způsob, jak o tom psát, aby se sdělení proměnilo ve sdílení.
Čímž chci říct, že ty stylizované deníkové zápisy, reflexe a komentáře, tentokrát víc než třísetstránkového románu, sdílím a až nečtenářsky prožívám, i když její problémy s osvojenými romskými chlapci, u nichž geny a cizota kojeňáku zvítězily nad rodinnou výchovou, a s (pohříchu) vyhasínajícím manželským vztahem a (naštěstí) s nerozžehlým mileneckým úletem – mne zajímají právě tak upřímně a přitom vzdáleně jako zemětřesení v Sečuánu.
Ale ona mne přiměla přiznat si a sdílet něco obecnějšího a zároveň osobního, totiž pocit osamění – i když nevím, v jakém čínském znamení jsem se narodil.
Čínský horoskop?
Tereza Boučková to o sobě ví. Kohout, v jehož úřadujícím roce jsem se narodila je… Osamělý kohout. Podle čínského horoskopu, jehož symbolem je včelí žihadlo, což znamená, že tak jako včela, která bodne, musí zemřít, tenhle kohout musí při hledání vlastní identity trpět pocitem osamění…
A na osamělost není nic lepšího než písemně potvrzená… Osamělost. Možná se teď bojíte, že vás čeká 322 stran stížností. Ale kdepak! Autorka dobře ví, že můj problém jsem já a že na všechny problémy jsou dva osvědčené recepty: práce a humor. A když práce, tak pojednaná s vědomím marnosti, a když humor, tak proboha ne laskavý, ale drsný jako rašple.
Teprve pak si můžete nakonec říct: Tak to chodí. Nebo jako T. B. v posledních třech větičkách toho románu ze života: Zpívám taky. Tančím. Trsám jako blázen.
