Hlavní obsah

Pavel Šrut: Film v hlavě

Právo, Pavel Šrut

Japonský prozaik Haruki Murakami si potrpí na hudební podkres svých románů. Naznačují to i jejich tituly: Norské dřevo je vypůjčené z Norwegian Wood od Beatles, Na jih od hranic, na západ od slunce má půlku názvu z písničky Nata King Colea South of the Border a zatím poslední dílo, které opět v překladu Tomáše Jurkoviče vydal Odeon, se jmenuje podle jazzové skladby Afterdark.

Foto: Archiv, Právo

Pavel Šrut uvažuje o Murakamiho próze.

Článek

Když jsem tu knihu četl, promítal jsem si ji v hlavě jako film: byl znepokojivý, temný a zněl mi v něm přidušený tón trubky Milese Davise z památného francouzského snímku Výtah na popraviště. Natočit si v hlavě román Afterdark je snadné, forma díla k tomu přímo vybízí. Místo konfesního „já“ či vyprávěcího „on“ je tu plurál „my“. To my jeho aktéry špehujeme – a navíc důsledně v přítomném čase.

Jsme pohled kamery zavěšené ve vzduchu a můžeme se libovolně přemisťovat, sugeruje nám autor. Všechno vidíme, všechno slyšíme… ale do ničeho nemůžeme zasahovat. Vidíme, co postavy dělají, co říkají, ale jejich vnitřní život je tajemstvím, které si smíme jen domýšlet.

Víme jen, že po setmění (angl. afterdark) se v centru Tokia nahodile setká několik osamělců, jejichž osudy se na chvíli propletou. Nenápadná dívka Mari, muzikant Takahaši, bývalá zápasnice, dnes „bordelmamá“ Kaor, devatenáctiletá čínská prostitutka, již v tom lavhotelu surově zbije a okrade solidní úředník počítačové firmy – a v nějakém pokoji, stranou příběhu, leží krásná Marina sestra Eri, „zakletá“ už řadu týdnů do spánku, s nímž si lékaři nevědí rady.

Noční Tokio

Noční Tokio vydává bzukot, neúnavné basso continuo, ploché, monotónní, ale nabité očekáváním. Tahle autorova charakteristika města platí i pro jeho „filmový román“, jehož osou je hodinový hotel pojmenovaný Alphaville, stejně jako sci-fi město z proslulého Godardova filmu (a taky se tak jmenuje jedna kapela, abych neopomněl zmíněné hudební motivy).

Vybaven je průmyslovou kamerou, automatem na kondomy a různé erotické pomůcky a v pokojích je vše zhygienizováno a zrobotizováno pro účelný sex. Na tomhle racionálním pozadí ovšem zvlášť vynikne potřeba komunikace a přátelství bez účelu a bez ochrany.

Kniha začíná panoramatickými záběry na město, v němž odtikává románový čas (od 23.56 do 6.52 přesně), a končí velkým jitřním detailem na rty spící Sněhurky, které se nepatrně pohnou, jako jakási předzvěst nebo znamení…

Čeho? Nejspíš naděje, protože: Do další tmy zbývá ještě spousta času, jak nás ubezpečí poslední věta románu.

Tak to i v Muramakiho nočním Tokiu chodí…

Související témata:

Související články

Pavel Šrut: Je libo

Je-li libo, listujte, zobejte, vybírejte. Máte z čeho. Ivan Wernisch pod střechou Druhého města rozložil literárně archeologické tržiště nazvané Quodlibet aneb...

Pavel Šrut: Za úplňku i na plném slunci

Ono se čte, ne že ne. Čísly a grafy to dokazuje reprezentativní výzkum, v roce 2007 připravený Ústavem pro českou literaturu Akademie věd a Národní knihovnou....

Pavel Šrut: Náhody a sudby

Po románu Sudba ursitorů (vydalo Argo v překladu Pavly Machalíkové) jsem sáhl zcela nahodile, když jsem si na gauči vykutával místečko, kde bych se usadil....

Výběr článků

Načítám