Článek
Ve velmi osobně pojaté knize úvah o japonské kultuře Kouzlo šerosvitu (DharmaGaia a Česko-japonská společnost 2008) pak přiznává, ba hlásá své staromilectví.
Nebojí se tím provokovat: například na Západě i u nás věhlasné romány Harukiho Muramakiho odbývá šmahem jako fast food, aby tím rafinovaněji coby překladatel a vykladač přenesl na českého čtenáře svou lásku (nebojte se toho slova) k moderním tradicionalistům, usilujícím o krásu nevysloveného, o umění náznaku, o hřmění ticha. Patří k nim jak laureát Nobelovy ceny Kawabata Jasunari, (A. L. přeložil Hlas hory), tak Tanizaki Džunčiró (Deník bláznivého starce).
Podobnosti české a japonské kultury
V paláci zvaném literatura bych chtěl mít hluboké převisy střech a tmavé stěny: strhal bych zbytečné dekorace a všechno, co vystupuje příliš jasně, bych odsunul do pozadí. Nemusí to být všude, ale snad by nám mohli nechat alespoň jeden dům, kde bychom mohli zhasnout elektrická světla a vidět, jak svět vypadá bez nich…, napsal Tanizaki v eseji Chvála stínů – a já čtu ta slova a zároveň je vidím jako kresbu tuší na svitku pergamenu.
Z toho by měl Antonín Líman radost. Vždyť stále poměřuje a shledává podobnosti mezi žánry a rozdílnými kulturami a často vás zaskočí, třeba srovnáním Vaculíkova Českého snáře s autobiografickým románem Šigy Naoji Cesta temnou nocí. Ten byl napsán o padesát let dříve, ale Líman tu nachází podobné vnímání krajiny, města jako středu prázdnoty a především snahu pročistit se psaním do stavu nevinnosti v době ohrožení lidské duše nebo, chcete-li, identity přirozeného člověka.
Zmíněna japonská kinematografie s Kurosawou
Hodně prostoru ve svých esejích věnuje japonskému filmu, především velikánu Kurosawovi, který akční i poetickou filmovou řečí uměl miliónům diváků přetlumočit řadu jinak těžko dostupných děl japonské slovesnosti.
Osobní poznámka: Zájem o kinematografii Antonín Líman možná „vyženil“. Maličký pražský byt v Rumunské ulici, kde bydlel se svou ženou Evou, sestrou režiséra Ivana Passera, spisovatelkou a hlavní představitelkou filmu Křik, býval v šedesátých letech minulého století přátelským místem schůzek filmařů nové vlny.
A jak si šerosvitně vzpomínám, chodívali tam i jiní, například já, vypůjčit si nějaké knihy a na znamenitou Evinu polívku.
Jo, tak to, než spadla v roce 1968 klec, chodilo…