Článek
U Krajiny nad parapetem, kterou jsem dostal z nakladatelství Dybbuk, se ale rád zastavím. Napůl vesele a napůl s obdivem. Když autor – zde Jan Borna – vydá básnickou prvotinu až v pětačtyřiceti, musí k tomu mít důvod. Tím spíš, když je to úspěšný režisér úspěšného pražského Divadla v Dlouhé… třebaže si stěžuje:
Život se uložil v obrazovkách
Život se uložil v obrazovkácha duchové
herců oslepili snění.
Bornova prvotina z roku 2005 se jmenovala Malé prosby, následovala Veselá čekárna a teď tedy Krajina nad parapetem. Už ty názvy něco naznačují. To, co básník Oldřich Wenzl (1921–1969) napsal na korespondenčním lístku příteli: Diagnóza: skleróza multiplex, tzv. rozšířená – a pak v básni:
Nemohu pořád
Nemohu pořádstát na jedné noze
Ani na dvou když chodím o holi a o koníku
V Bornově nové sbírce je jeden text Oldřichu Wenzlovi věnován a stopy příbuznosti jsou roztroušeny leckde, především v odstupu, ironii a v radostném pozorovatelství krajiny, koček, ptáků, dívek i stařen, a také v patrném vděku za to všechno, i za prsty, když se hýbou, a za vzpomínky, když za básníkem přicházejí. Protože…
Mám kamarády
Mám kamarády jejichž tváře bych uměl
vyčůrat do sněhu…
Ale jednu básničku bych tu rád otiskl celou. Je sice bez názvu, a přesto nazvala víc než tuto sbírku:
Okno už mám otevřené
Okno už mám otevřené a stačí jen
vysadit mě na parapet…
…ale prdel mám těžkou
…ale prdel mám těžkoua vozík není odlehčený
…ale prdel mám těžkoua vozík není odlehčený tak jen vykukuji nad květináči
a pozoruji létající ženy
Umím si představit, že Honza Borna teď pozoruje mě, jak si poradím s povinnou závěrečnou formulí.
Co třeba… Tak to jezdí. Šlo by to?
