Článek
Jak jste se cítil v Mexiku na kongresu?
Jako na kongresu, to nebylo nic moc. Ale měl jsem tam dvě přednášky, takže jsem si vydělal nějaké peníze a vydal se dál do údolí Sierra Madre, k původním indiánským obyvatelům. Obdivoval jsem jejich trhy a nádherné kostely. Nejsem turistický typ, spíš rád chodím sám a vnímám souznění s prostředím.
Mexičané už řadu let doslova odhalují původní aztécké chrámy, které španělští kolonizátoři nechali pod nánosy zeminy vlastně jako základy nových, katolických kostelů. Navštívil jste je také? Jaký je to pocit?
Zvláštní. Ty aztécké pyramidy byly z mého pohledu spíš turistickými lákadly a já raději vnímám soukromí. V jednom zastrčeném kostele seděli mlčky jen dvě ženy a pod klenbou zněl nádherný, řekl bych přímo školený hlas. Měl jsem za to, že je to nahrávka z aparatury. Po půl hodině poslechu jsem se šel podívat k oltáři a uviděl tam hrdou, mladou indiánku, která tak krásně zpívala. Byl to nádherný zážitek.
Jak jste domluvil vydání antologie české literatury?
Ukázalo se, že Hernán Lara, s kterým jsem se seznámil v roce 1987, je ředitelem velkého nakladatelského domu, kde začali vydávat antologie zahraniční poezie. Vyšla už polská, irská, nyní by rádi vydali českou. Samozřejmě to byla náhoda, že jsme se po letech potkali, ale nestalo by se tak, kdyby se Gruša nestal prezidentem PEN klubu a já se nezúčastnil mexického kongresu.
Náhoda přeje připraveným. Navíc poslání kongresu znělo, že se musejí poznat všechny menší literatury, takže je to výzva nakladatelům. Globalizace by v literatuře neměla znamenat větší chumel, ale spíš rozrůznění.
Vaše básnické texty ze sbírky Kolej Yesterday se paradoxně staly proslulé, až když je začal zpívat Michal Prokop. Nepřišlo vám to líto?
Vůbec ne. Michal zpívá líp než já, takže jsem byl rád. Navíc texty vyjadřovaly obecnou náladu, proto snad i přežily. Bylo to v době, kdy jsem nemohl vydávat knížky, tak mě těšilo, že se mé texty ke čtenářům dostaly alespoň zpívané.
Václav Bělohradský v jednom eseji mluví o generaci 60. let jako o generaci charakterizované teniskami a džínami, žádná okázalost. Co z té doby zůstalo ve vás?
Snad jsem se jen trochu ostříhal, jinak jsem to pořád já. Šedesátá léta u nás nezačala v roce 1960, ale spíš pětašedesát a skončila v roce 1968, takže to byla taková tříletka, ale povedená. Nerad ta slova užívám, ale byl to zlatý věk české literatury, filmu, vůbec umění.
Kdysi jeden politik pravil, že svět po smrti Kennedyho usiloval o to, aby byl lepší, po srpnu 1968 jen aby se nestal horší. Vidíte to podobně?
Mám za to, že se svět pořád zhoršuje. Dokonce si myslím, že teprve teď se začne zlepšovat. Vývoj civilizace se dostal na hranu a začne se zlepšovat ne konáním politiků, ale lidí, kteří už nechtějí, aby byl jen horší a horší.
Co považujete v životě za nejdůležitější?
Aby měl člověk radost z práce i ze sebe.
Co pro vás znamená Nový rok?
Všechny možné bouřlivé oslavy jsem si odbyl do třiadvaceti let, takže dneska jsou pro mě tyto dny spíš příležitostí pro setkání s několika přáteli, nebo pro samotu. A protože víno popíjím po celý rok, tak to na Silvestra nepřeháním. Neboucháme šampaňským.
Chápete Nový rok jako nějaký předěl?
To zaručeně, i když si spíš uvědomuju, co všechno jsem zmeškal. Proto si nekupuju ani kalendář, pro mě nový rok začíná v únoru.
Vzpomínáte na Nový rok, který vám nevymizí z paměti?
Ano. Je to snad dvacet let, byli jsme u Jiřího Daníčka a ze Silvestra vyšli do rána, kdy byl děsný mráz, zmrzlí ptáci padali se stromů a my se je se ženou snažili oživit. Na to nikdy nezapomenu.
Na co se jako autor nyní chystáte?
Vždycky jsem střídal práci pro děti a pro dospělé, ale v poslední době jsem se věnoval spíš psaní pro děti. Je to i díky ilustrátorce Galině Miklínové, kterou jsem "vyhrál" v konkursu na knížku Pavouček Pája, ale jak se ukazuje, byla to výhra hlavně pro mě. Vybral jsem si její obrázky a pokračujeme dál, protože si myslím, že ideálně koresponduje s mým psaním a poprvé můžu spolupracovat s ilustrátorem i během psaní.
Nyní dokončujeme více než dvěstěpadesátistránkovou knížku Verunka a kokosový dědek pro nakladatelství Brio a francouzské nakladatelství Gründ, která bude plná obrázků. Samozřejmě pokračuju v gigantickém projektu, který se jmenuje Bob a Bobek v létajícím klobouku a je vypočten na padesát dílů Večerníčků. Ale v příštím roce se, doufám, zastavím a napíšu zase knížku pro dospělé.
Jak jste se vůbec dostal k psaní pro děti? Před Vánoci vám vyšla moc hezká knížka poezie Veliké tůdle i krásné příběhy Boba a Bobka v létajícím klobouku.
To je už dávno, hned v šedesátých letech, kdy jsem začal psát a objevil anglický nonsens. Strašně mě to bavilo, tehdy se pro děti psalo jen v hrubínovské tradici. V normalizačních letech jsem se tím pololegálně živil a vydal jsem řadu leporel a když jsem byl potom v Americe, začal jsem sbírat černošské pohádky a pohádkové příběhy bílých přistěhovalců. Takže jsem vydal knihu amerických pohádek Prcek Tom a dlouhán Tom.
Jestliže jste miloval nonsensové pohádky, nemohl jste minout Ludvíka Aškenazyho...
...jistě, Praštěné pohádky Ludvíka Aškenazyho se mi moc líbily.
Které pohádky jste měl jako dítě nejraději?
Ty honzovské. Víc než nějaké výpravné jsem miloval kratší, s trochu černým humorem. Jednak mi je maminka vyprávěla, a potom jsem si je četl sám v knížce Český Honza.