Článek
Album Gipsy Fire je vaším druhým počinem s cikánskou hudbou. Proč jste se k ní rozhodl vrátit?
Původní projekt Gipsy Way vznikl v roce 2008 a já jsem tenkrát nemohl tušit, že bude mít takový úspěch - konec konců se prodalo přes dvacet tisíc desek a odehrál jsem přes dvě stě dvacet koncertů. Rozhodl jsem se tedy, že by možná stálo za to udělat další takovou desku. Mimo jiné i kvůli tomu, že teď vystupuji se svojí vlastní cikánskou kapelou, tak jsme chtěli mít i novou společnou nahrávku. Myslím, že po šesti letech se již dalo takříkajíc vstoupit do stejné řeky, i když samozřejmě nové album je trochu jiné než to předešlé.
Podobně jako Gipsy Way je i současná deska nahraná před publikem. Myslíte si, že energie posluchačů je pro tento žánr důležitá?
Pro cikánskou hudbu určitě ano. Podle mě je celkově lepší natáčet živě, protože je z nahrávky lépe cítit atmosféra koncertu. Obzvlášť cikánská muzika by měla být živelná a ohnivá, a posluchači tomu samozřejmě pomohou. Na první desku Gipsy Way byly velké ohlasy a kritiky vyzdvihovaly právě i živou atmosféru.
Máte v plánu živé natáčení opakovat také u nějakých budoucích alb, i když se nebude jednat o cikánskou muziku?
Velké projekty s orchestrem se dnes už většinou dělají živě. Ale na rozdíl od klasické hudby se u cikánské, podobně jako při jazzu, tleská po nějakém sólu. To se u klasiky samozřejmě nedělá, protože by najednou posluchači neslyšeli, co hrajeme. Tudíž nepředpokládám, že bych u drobné komorní nahrávky něco podobného realizoval.
Kromě cikánských a klasický desek máte i jednu popově laděnou. V čem se cítíte nejlépe?
Myslíte projekt Sporcelain, ten mám také moc rád. Moje srdcová záležitost je přesto klasická hudba - s ní jsem vyrostl a hraju ji od pěti let. Projekt Gipsy Fire, hraní s cikánskou kapelou, je spíš takovým vybočením, u kterého se mohu psychicky uvolnit, protože pravidla nejsou tak striktní jako u klasiky. Na druhou stranu však musím říct, že nové album je po technické stránce nesmírně náročné. Některé skladby si v obtížnosti nezadají se skladbami Paganiniho či jiných romantických virtuosů.
Je nějaký rozdíl v interpretaci?
Klasická hudba má samozřejmě pravidla - skladatel to nějak napsal a my interpreti ho musíme respektovat, což se netýká pouze not, ale také dynamiky, smyků, atd. Je to daleko striktnější než v cikánské muzice, kde jsou výrazové prostředky daleko volnější. Můžeme prakticky i improvizovat a dělat dynamické změny.
Znamená to tedy, že pokaždé odehrajete koncert trochu jinak?
Ano, i když u nového alba to už nebylo tak jednoduché. Volnější to bylo spíše na předešlém Gipsy Way. Tam jsme hráli lidové písně, u kterých jsme opravdu mohli volně improvizovat. Tentokrát je to trochu striktnější, přesto jsou tam místa, kde se improvizovat dá. Má kapela je natolik flexibilní, že když na ně kouknu, třeba ještě něco zopakujeme nebo uděláme variaci.
Plánujete v budoucnu udělat odbočku i k nějakému jinému žánru?
Samozřejmě mám v hlavě spoustu plánů. Nevím, které se podaří realizovat, ale je vždy lepší být připraven a mít toho víc, než vůbec nevědět, co točit. Momentálně se soustředím na současnou desku a nadcházející turné, které bude na přelomu listopadu a prosince navazovat. Další CD by mělo být opět klasické. A kterým směrem se posunu potom dál, to ještě sám nevím. Ale nechci být zařazován pouze jako klasický houslista. Mám rád i jiné žánry, ve kterých se housle mohou využít.
Jezdíte často vystupovat do zahraničí. Máte pocit, že vás tam publikum vnímá odlišně?
Krása projektu Gipsy Way je v tom, že ho všude vnímají absolutně stejně - to znamená se stoprocentním nadšením. Ať už jsme hráli v německém kostelíčku, francouzské vesničce nebo na festivalu v Anglii, všude lidé křičeli a tleskali. A to i na festivalech klasické hudby, kde podobné pocity a výlevy publika nejsou až tak časté. Jsem rád, že repertoár je volnější, stále však žánrově spadá do klasické hudby.