Článek
„Nebyl takový extrovert, jak by člověk od budoucího herce čekal. Uměl sice recitovat, vyhrával různé soutěže, ale herectví studovat nešel, absolvoval dramaturgii a hrál zprvu jen příležitostně. A když už jsme pak zestárli, byl dost introvertní. To vím jak z vlastní zkušenosti, tak od jeho ženy Magdy Vášáryové,“ svěřil se Pafko.
K jeho náhlému skonu pak poznamenal: „Přemýšlím hodně o tom, jestli měl, zejména v pozdním věku, šťastný nebo nešťastný život. Pořád hrál, divadlo měl na krku i ekonomicky, a ačkoli měl několik bypassů a byl nemocný, podával výkon jako mladý zdravý člověk. Jeho smrt přišla rychle, a to nikdy nevíte, co je pro okolí horší. Zda vidět trápení blízkého člověka, nebo se náhle dozvědět o jeho skonu.“
„Ale protože smrt na jevišti je herecký sen, říkám si, že jestli má Bůh paměť, musí si pamatovat, jak jsme do toho kostela poctivě chodili. A jestli ji nemá, tak ví, že Milan nikomu neublížil. Byl nositelem tak pozitivních věcí, jako je humor, lidé ho měli rádi, nevím o tom, že by měl nepřátele nebo závistivou konkurenci,“ řekl Pafko.
„Ve své době udělali s Júliem Satinským pro slovenskou i českou kulturu velmi mnoho, když tu slovenskou českému publiku představovali. Vedle Slovenského národního divadla to byli právě oni, kdo se o kulturní vzájemnost zasloužil. A naopak Moraváci udělali hodně pro ně dva, když je po vyhazovu ze slovenských divadel angažovali v Brně. Myslím, že v Lasicově významu pro české publikum nehrál rok 1989 a pozdější rozdělení Československa žádnou roli. Je mi to líto, ale málo platné, jsme osmdesátníci,“ uzavřel Pafko.