Článek
V úvodní povídce Pražské woodoo se hrdina stylizuje do společnosti třicátých let minulého století, aby v té dnešní přežil. Myslíte, že takové rozdvojení osobnosti je nutné?
Myslím, že ano. Člověk na první pohled zapadá do většinové společnosti, ale ve skutečnosti žije jinak. Sám jsem žil ve světě, který jsem si jako spisovatel vytvořil, ale nakonec narazíte na realitu, která vás stejně dostihne. Může to vrcholit tím, jak jsem to popsal. Jistě, člověk může přežívat, ale to mi není sympatické, raději volím jiný svět.
Jaký?
Každý podle svého. Jeden leze po osmitisícových horách, další žije ve virtuální realitě kybernetického prostoru, jiný se obléká ve stylu třicátých let. Někdo se stane revolucionářem, kverulantem atd. To, co mě obklopuje, není důvodem k zářivě nadšenému pohledu. Konformovat se nemůžu, i když by to bylo jednodušší, takže reaguji prostřednictvím svých postav.
Nejste jediný, kdo si všímá outsiderů, kteří si chtějí žít po svém. Je to literární forma protestu?
Je to vlastně forma protestu, obraz mého názoru. Nakonec i pábitelé Bohumila Hrabala byli ve své době protestem proti skutečnosti. Snažím se být také laskavý a nevidět vše jen černě, ale stejně jsem součást reality.
Mám rád výrok Hrabalova pábitele: "Svět je úžasně krásnej. Ne že by byl, ale já ho tak vidím." Já sám ho takový už nevidím, ale moje postavy si vytvářejí osobní svět, který platí jen pro ně samé. Mám za to, že jsou psychologicky věrohodní, ale možná že to jsou úplní outsideři, jejichž motivace lidé zapadlí do většinové společnosti nevidí, neberou. Já to ale tak vnímám a píšu. S tím nic nenadělám.
Co vám vadí na tlaku nutícím vaše hrdiny hledat únik z reality?
To je složitá otázka, nedá se odpovědět jednou větou. Je to spousta věcí. Vyrostl jsem v prostředí, kdy mi dobové autority říkaly něco jiného, než byla pravda. Nebyl jsem naivní tak, abych si myslel, že to změní sametová revoluce. Četl jsem tehdy americké autory, které jsem měl rád, a ti z toho "svobodného" světa tam taky nebyli nijak odvázaní.
Žili sice v jiném režimu, ale mně přišlo, že popisují svět, jak ho vidím i já tady. Jen jsem si říkal, že v nových podmínkách bude skvělá už jen ta možnost říct nahlas, co si člověk opravdu myslí a co cítí.
Co vás tedy zklamalo?
Zklamalo mě, že otevřenost a upřímnost se jaksi nenosí. Kdo chce společensky uspět (už jenom třeba nepřijít o práci), raději sklopí uši a mlčí.
Anebo káže vodu a pije víno. Jestliže si někdo dělal legraci ze seriálů osmdesátých let, hraje dnes ve stejných nebo ještě horších. Jestli se někdo dostal na radnici, když odvážně poukázal na problém, za půl roku na té samé radnici mu nevěříte ani pozdrav. Je jedno, jestli se člověk pohybuje v komerční firmě, kulturní instituci nebo politice. Všichni hrají starou známou hru: Peníze, nebo život! Moje generace ničemu nevěří. Jedinou cestou, jak tomu čelit, je humor, třeba i hodně výstřední nebo černý, anebo se hodit do nějakého jiného vysněného světa.
Nakonec v literární tvorbě rozhoduje její pravdivost. Je to i vaše autorská zkušenost?
Proto mám rád pohádky a mýty, kde se dobro a zlo jasně odděluje.
Takže pohádky Kouzelný svět Gabriely nebyly "otcovskou povinností", ale autorským "úkrokem stranou", abyste si odpočinul od vážných témat?
Začal jsem je psát pro svoje děti, ale i protože rád fabuluji. Vím, že pro děti není třeba psychologizovat a vymýšlet složité existenciální motivace hrdinů. Je třeba vymyslet poutavý příběh, vytvořit jasnou morálku a potom se už nechat nést na křídlech humoru. Děti pak jsou nejlepší a nejtvrdší soudci. Když nezačnou zívat, pošťuchovat se, prát a hulákat, ale třeba se zasmějí nebo drží hrdinovi palce, je vyhráno.
V čem spatřujete naději?
Znovu jsem si přečetl Študáky a kantory Jaroslava Žáka. Jako student jsem obdivoval, jak přesně vystihuje kantory. A dnes jako kantor vidím, jak je to přesné i proti studentům. Dnes hořekujeme, že děti nečtou, že vše chtějí po lopatě, ale tam je to totéž. Žák píše, že neznají Čapka, Vančuru, učitel češtiny se "snižuje" ke Karlu Mayovi, který je také nezajímá.
Moc jsem se bavil, viděl jsem sám sebe. I my se dnes bavíme o literatuře, takže naději vidím v tom, že pramínek nevyschne. Že i v kině potkáme poselství podobné Homérovu. Osobně mě nejvíc nabíjejí vlastní děti. Zpívají, recitují klasické dětské říkanky Františka Hrubína. Nenutím je do toho, a tak věřím, že to z nich nevytluče názor, že je to ve dnešní době třeba nerentabilní.