Článek
Po celém světě vyhledává krajiny, které by byly co nejméně dotčeny civilizací. Na jeho snímcích je písek z pouští, sníh z ledovců, lávová pole sopek, slaná voda moře. Nikde žádný člověk. Země jako by z prvních dnů stvoření, kdy ještě neexistoval ani Adam, ani Eva - a ani první hřích.
Svoje témata hledá Brunclík po celém světě. V Mánesu najdeme snímky z Islandu, Francie, Číny, Bajkalu, Nového Zélandu, Rakouska, Arizony, Namibie... Je jen málo míst, kde dosud nebyl. "Moje výlety jsou poměrně krátké. Předem si připravím trasu do atraktivních míst a pak už jen čekám na ten nejzajímavější záběr. Nestane se, že bych něco neobjevil," říká autor. Podnětem k jeho inspiraci se může stát obyčejné žloutnoucí obilné pole stejně jako impozantní azurový vodopád.
Brunclíkovy fotografie připomínají víc závěsné obrazy, než tradiční fotografie. A také jsou jako výtvarná díla v Mánesu i nainstalovány. Není to dáno jen velkým formátem a rámováním. Brunclík svoje snímky přímo komponuje jako malby. "Někdo krajinu maluje, já ji fotografují. Náš cíl je však stejný."
Krajiny z dob, kdy ještě neexistoval hřích
Podobně jako velcí malíři - krajináři promítá do obrazů svoji duši. Opíjí se barvou a světlem, má cit pro detail i celek, ale hlavně stále hledá harmonii zajímavých tvarů. Není vyznavačem krutosti. Jeho múzou je především krása, v pravém slova smyslu nádhera, a síla imaginace.
Doslova maluje pomocí přírody. Volí pohledy, které působí impresivně nebo expresivně a někdy příroda nabídne i zcela abstraktní kreace, které se podobají Kupkovým fantaziím. O svém vztahu k výtvarnému umění Brunclík říká: "Malířství mám rád a hodně jsem se na něm poučil. Ostatně dlouhou dobu jsem pro Alšovu jihočeskou galerii na Hluboké fotil díla klasiků českého moderního umění. Je mi třeba velmi blízký malíř a grafik Jiří John, jehož krajiny jsou křehké a poetické."
Pavel Brunclík v 70. letech absolvoval matematicko-fyzikální fakultu UK a současně studoval režii a scenáristiku na katedře dokumentární tvorby pražské FAMU. Až na vysoké škole se dostal k fotografování. "Byla to zpočátku záliba, pak se z toho stala láska a profese," tvrdí. Nejprve se živil reklamou, působil často v Itálii a Rakousku. Od roku 1997 se věnuje především krajině a cestování.
Výstava potrvá v galerii Mánes do 30. září
Naprosto nejhůře se mu prý fotí poušť. "Duny písku jsou přes den zcela fádní. Nic pozoruhodného se tam neděje. Až hodinu před západem začne slunce barevně modelovat tuto pustou krajinu. To pak běhám z místa na místo a snažím se do zbývajících šedesáti minut zachytit ty nejkrásnější záběry."
Povahu jeho fotografií snad nejlépe vystihl spisovatel a esejista Zdeněk Mahler, když do úvodu Brunclíkovy knihy Země napsal: "Bodejť bych si nevážil umělce, jehož cit je moudrý a dívá se bystrozrace, dobrodruha (což berme jako původní spojení dobra s družností), který objel svět a podstoupil kromě rizik i doslova ohromnou námahu, aby nám v souboru svého díla předložil naléhavou výzvu: važme si světa, jenž nám byl darován - dychtivost žít, vlastní všem stvořením, musí být u člověka provázena i vědomím odpovědnosti."
Pavel Brunclík, Země
Výstavní síň Mánes, Praha
