Článek
Úspěšné byly i další Coelhovy knihy: Poutník (Mágův deník), Brida, Valkýry, U řeky Piedra jsem usedla a plakala, Pátá hora, Veronika se rozhodla zemřít, Ďábel a slečna Chantal. Jeho zatím poslední román se jmenuje Jedenáct minut.
Vypráví v něm příběh mladé Brazilky, která odjede za prací do Ženevy. Místo tanečnice ale opustí a stane se prostitutkou. Píše si deník, bloudí ulicemi, přemýšlí o lásce a vyprahlosti citů i sexu, nevěří, že by někdy mohla být opravdu šťastná - pak ale uvidí znamení Svatojakubské cesty, která Ženevou prochází, zamiluje se do mladého umělce a rozhodne se změnit život.
Vaše nová kniha Jedenáct minut se odehrává z velké části na ženevské ulici Rue de Berne, plné nočních barů a také nevěstinců. Leží kousek od hlavního nádraží. Všiml jste si, že podobné ulice se nacházejí vždy blízko nádraží? Napadá vás, proč tomu tak je?
Ano, toho jsme si všimnul. Moje odpověď je pouhou spekulací - když cestujete a jste dlouho sám, dostanete možná chuť na zábavu. Jednou z rolí nevěstinců přece je, že zabíjejí samotu osamělých lidí.
Možná to ale také souvisí s pomíjivostí. Vlaky přijíždějí a odjíždějí, stejně jako se zákazníci střídají ve dveřích nevěstinců...
To by také mohlo být. Je tu určitá symbolika.
Zákazník s dívkou zpravidla zůstane jedenáct minut, jak píšete ve své nové knize. Vaše hrdinka Maria se domnívá, že právě těch jedenáct minut sexu je tím, okolo čeho se dnes trochu podivně točí celý svět.
A v tom je právě ten problém. Naše společnost má tendenci buď přeceňovat nebo podceňovat sexualitu. O sexu se bavíme zcela svobodně jako o něčem všedním, na druhé straně - když sedíte tváří v tvář nějakému člověku, také se začínáme bát o tom mluvit nahlas. Začínáme předstírat. Muži předstírají skvělý sex, ženy předstírají nekonečný orgasmus. Možná tak předstíráme celý život. Tak by to ale být nemělo. Sexualita znamená kreativitu.
Jak to myslíte?
Musíte stále něco vymýšlet. Jinak jste ztracený. Musíte hledat nové cesty, musíte odhodit tabu, mluvit otevřeně o tom, co vás vzrušuje a nemyslet na to, co by si o tom myslel soused. Hledat nové cesty, jak přijímat a také rozdávat rozkoš. Sexualita přece není jen o styku dvou těl, ale také o spojení dvou duší. Musíte se snažit být stoprocentně se svým partnerem a snažit se objevit jak sebe, tak jeho. Sexualita je stále velmi neznámý svět, který je navíc pro každý pár velmi specifický. Nelze generalizovat. I to jsem se snažil ve své knize popsat.
Vaše hrdinka však získává rozkoš také skrz bolest. Není to příliš tvrdé a kruté?
Sadomasochismus není nic jiného, než metafora světa, ve kterém žijeme. Když si pustíte televizi, vidíte ve zprávách jednu tragédii za druhou. Vztah lidí ke světu je velmi sadomasochistický. Myslím, že lidé si rádi užívají utrpení. Když se někoho zeptáte, jak se má, většinou si začne stěžovat, jak to s ním je bídné.
A jak je to s prostitucí?
I tu v běžném světě vidíte. Lidé sice neprodávají těla jako dívky v Rue de Berne, ale prodávají za peníze své životy, své duše. Vyplňují život zbytečnostmi. Na tohle bychom si měli dát pozor. Jinak se stane, že když se člověk na konci života ohlédne, nic za sebou neuvidí.
Tvrdíte, že spisovatel je povinen být upřímný. Bylo pro vás těžké psát o sexu?
Při psaní narážíte na hodně problémů. Nesmí to být pornografické, ale musí to být na druhé straně napínavé. Myslím, že román Jedenáct minut je velmi smutná kniha. Když jsem ji dopsal, řekl jsem, můj bože, jak na tohle budou moji čtenáři reagovat? Ale na druhou stranu vím, že čtenáři očekávají, že v knihách odhalím svoje srdce, že si nebudu vymýšlet. Snažím se vždy psát upřímně. Člověk se při psaní odhaluje, v románu je vždy přítomné mé alter ego, což je těžké, ale na druhou stranu si myslím, že autor by se měl odhalovat, že by měl ukázat, co je v jeho duši.
Psát o sexu jsem chtěl již několik let, ale dlouho jsme nevěděl jak. Je to velmi komplikované téma. Když jsem potkal Marii, řekl jsem si, že to je jen další zajímavá osoba a další zajímavý rozhovor. Pak jsem ale z dalších hovorů pochopil jednu věc: když chci psát o tom, jak je pro nás důležitý sex, můžu napsat o tom, jak pro nás důležitý není, jak je dnes také mnohdy zprofanovaný a vyprázdněný.
Vaše dívka se chce mít dobře. Chce mít peníze, mít možnost si všechno koupit. V čem je chyba?
V definici slova štěstí. Někteří lidé vidí štěstí v materiálních věcech. Myslíme si, že štěstí jsou peníze, luxus, možnost cestování po světě. Štěstí je jen a pouze láska. Když nemilujete nebo nejste milován, nebudete šťastný. Můžete mít ten nejkrásnější dům v Ženevě, ale nebudete mít nic. Když někoho milujete a když milujete to, co děláte, můžete být čímkoliv, můžete třeba pracovat jako právník nebo aranžér květin, ale budete spokojený. Člověk by si měl stát za tím, co dělá. Pokud nebudete milovat někoho nebo to, co děláte, budete ztracený.
Stále si myslíte, že by člověk měl následovat své sny, najít svůj osobní příběh, jak jste napsal v Alchymistovi?
Určitě. Člověk by měl věřit svým snům a svému srdci. A také tomu, že každý z nás je jiný. Člověk by měl dělat to, co chce, a čemu věří, a ne to, co mu jiní řeknou. Já věřil, že se stanu spisovatelem a také jsem se jím stal.
Pastýř Santiago se v Alchymistovi vydá na dalekou pouť, aby nakonec své životní štěstí nalezl doma.
Člověk by se ale měl na tu pouť vydat. Už jen proto, aby všechno pochopil, aby štěstí dodal na hodnotě, kterou si zaslouží. Také Maria se rozhodne opustit Brazílii a vyrazit do světa za svým štěstím. Platí, že na jedné straně není nikdy pozdě, vždy se můžeme rozhodnout, že chceme změnit život, ale na druhé straně si musíme uvědomit, že čas běží, že člověk jednou také zemře. Rozhodnutí tak nemůžeme odkládat do nekonečna, protože člověk si nikdy nemůže být jistý, kdy kolem něj rozprostře svá křídla smrt. Tohle nikdy nevíte.
Čas hraje ve vašich románech až osudovou roli...
To je pravda. Mí hrdinové se s časem často utkávají. Většina z nich si dobře uvědomuje, že jednou zemře a že musí něco vykonat. Třeba právě Maria. Když jde v Ženevě kolem těch známých květinových hodin, uvědomí si, že jednou zemře a že to, co dělá - že je prostitutka, není to pravé. A rozhodne se s tím okamžitě přestat.
V Brazílii jste založil nadaci Paula Coelha. Jedním z cílů je podpora brazilské kultury ve světě. Proč?
V globalizovaném světě hrozí jedno nebezpečí - ohrožení národní kultury. Vše se generalizuje. Nastala změna hodnot - je vám vnucováno, jaký máte být. S tím musíme bojovat. Na jedné straně je dobré budovat mezi kulturami mosty, na straně druhé je ale nutné si zachovávat národní identitu. Tím, že jste jiný než ostatní, můžete svět jen obohatit. Jde o to, jak světu sdělit, že jste z Prahy a že tam máte krásný most přes Vltavu a že stojí za to ho vidět. A když se podíváme třeba na Kafkovy povídky, jsou srozumitelné na celém světě a svět přes ně může lépe porozumět vaší zemi a kultuře.
V Praze jste byl poprvé v roce 1982. Je pravda, že u nás máte řadu přátel?
Ano. Prahu mám velmi rád. Ta Praha tenkrát ale byla trochu temná, byla jiná než dnes. Pamatuju si, že jsem třeba navštívil tajnou burzu desek. Vždycky mě zajímá podívat se za roh, za dveře, za které se obyčejný turista nepodívá, protože je nezná. Líbí si mi i památky, ale člověk na ně nakonec stejně zapomene. Na lidi ale ne. Proto je rád pozoruju - vnímám přes ně duši místa.