Paulina Skavova: Sochařky jsou ohrožený druh

Určitě ano. Vycházím sice z různých předobrazů, jak ze starodávných mytologií, tak z mladších legend nebo pohádek, ale kdybychom udělali například rozbor pohádky Červená karkulka či mnoha jiných, stejně bychom se dostali hluboko do historie k velmi starým základům, které souvisejí právě s nejstaršími mýty.

Všechny tyto příběhy většinou mají silný společný prvek, přírodu. Prozrazují fascinaci člověka její mocí a od toho se pak odvíjejí nejrůznější fantastické představy. V předkřesťanské době například paroží představovalo symbol, kterým člověk mohl získat sílu a schopnosti zvířete.

Mě toto všechno fascinovalo vlastně odjakživa. Možná v tom hraje roli i něco jako genetická paměť. Vyrůstala jsem sice v Žacléři, v bytovkách, ale moje maminka pocházela z Polska a dědeček byl hajný. V dětství jsem tedy často poslouchala vyprávění o životě v hájovně a v lese. Možná stále zpracovávám i všechny tyto reminiscence z dětství, i když pohledem člověka, který už toho má víc za sebou.

Lov tehdy ještě přímo ne, ale blízkost přírody ano. Maminka například vyprávěla, že měli ochočeného divočáka a srnu, která jim pak chodila ukazovat srnčata. Měli samozřejmě také koně… Už tehdy jsem toužila žít podobně.

Vlastně ano, dnes bydlím v hájovně a máme s manželem tři koně a tři psy.

Jako studentka gymnázia jsem si přivydělávala jako průvodkyně v hospitálu Kuks, který vybudoval hrabě František Antonín Špork. Založil také lovecké bratrstvo, český Řád svatého Huberta, známého patrona lovců. Na Kuksu jsem se začala zajímat o historii lovu, hlavně o jeho společenský aspekt.

Nelovím. Jednou se mě nějaký novinář zeptal, co jsem už ulovila, ale na to můžu říct jen, že svého manžela.

Manžel (Petr Zvolánek) je trenérem národního střeleckého týmu, specializuje se na brokové disciplíny. Z tohoto hlediska má určitě k lovu blíž než kdokoli jiný. Občas se nějakého lovu i účastní a přinese domů třeba bažanty, ale rozhodně to pro něj není vášeň.

Nepřesvědčila, to tak nějak samo vyplynulo. Sice jsem říkala, že jsem manžela ulovila, ale přesněji řečeno jsem si ho před pětadvaceti lety stopla, když jsem jela provázet na Kuks. On vystudoval lesnickou školu v Trutnově, takže silný vztah k přírodě máme oba, a tehdy byl dokonce členem Řádu svatého Huberta. Ale na hájovnu poblíž Písku jsme se dostali díky jeho práci trenéra, protože budova je součástí oploceného střeleckého areálu.

O tom jsem snila už na akademii! Práce u filmu mi totiž jako sochařce nabízí to, co tady bylo ještě před sto lety normou. Sochař tvořil ve spolupráci s architektem, socha byla nedílnou součástí architektury, a sochařská práce ve veřejném prostoru byla tak mnohem koncepčnější. A já vím od filmového architekta vždy přesně, jak vypadá lokace, scéna, a tak můžu vytvářet sochy, které pak fungují po všech stránkách.

S filmem Protektor, který měl premiéru v roce 2009. S jeho architektem Ondřejem Nekvasilem spolupracujeme doposud. Mám za sebou asi už dvacet realizací, v současné době jsou to hlavně zahraniční produkce.

Ještě se vrátím k té práci na zakázku. Já jsem typ sochaře, který miluje úkoly. Díky nim se totiž dostanete někam, kam byste si jinak netroufla, nebo by vás to prostě jen nenapadlo. Lidskou přirozeností je vytvářet si rituály a schémata, a to se týká i umělecké tvorby. Pro mě tedy zakázky vlastně představují něco jako sochařský fitness.

Ke sklu se opravdu běžně nedostanete, takových sochařů je tady jen pár. Je to technologicky náročný materiál. Při práci s bronzem můžete leccos ještě opravit, docizelovat, což u skla nejde, všechno musíte udělat znovu.

Ke sklu jsem se dostala díky panu Petru Seifertovi, který se mnou chtěl zkusit velkoformátové reliéfy. Kromě toho, že jsem se pustila do vlastní volné tvorby, vytvořila jsem i dva reliéfy na zakázku.

První stojí ve Vratislavicích před knihovnou, vypadá jako obří lupa a je na ní zpodobněn zakladatel Vratislavic Ignaz Ginzkey. Loni pak přišla nabídka z Barrandova, že by chtěli uctít Miloše Havla, který tu ještě nikde nemá žádnou připomínku. Vznikl obří objektiv a uprostřed je jeho skleněný portrét.

Ano, pro exteriér je to výborný materiál. A přestože jsem se na přijímačky na Akademii výtvarných umění připravovala na kamenosochařské škole v Hořicích, s kamenem už nepracuji.

My sochařky jsme ohrožený druh! Sochařství je disciplína, která je pro ženu náročná. Spousta mých nadaných spolužaček se jí už nevěnuje. Když chcete sochařství skloubit s rodinným životem, je to složitější než například u malby. Navíc je tu obrovská konkurence, ze škol vychází spousta absolventů.

Já jsem si naštěstí včas určila svoji cestu. Rozhodla jsem se, že chci dělat realistickou tvorbu. Dokonce se považuji za outsidera, ale jsem tak spokojená.

Nejsem ve středu dění, které se navíc neustále vyvíjí, v poslední době dokonce dost rychle, a hraje v něm čím dál větší roli marketing.

Já vlastně nechci a ani to neumím. Našla jsem si svoji cestu, kdy mě uživí zakázky od filmu a z divadla. Volnou tvorbu si dělám jen pro sebe a jsem schopná si na ni vydělat. Cítím se tak svobodně a nechodím do ateliéru se zátěží, že musím prodat. Nic mě netlačí, abych se začala třeba podbízet vkusu publika, a svými sochami vlastně ani nechci obtěžovat.

Rozhodně ne. Kdybych takhle přemýšlela, šla bych nejspíš na práva. (směje se)