Článek
Pane Hartle, kromě toho, že se bojíte samoty a prázdnoty, neumíte lelkovat. Když nic neděláte, co děláte?
Nejradši jsem v přírodě, kde nechávám volně plynout myšlenky a kde fantazíruju o tom, jak uklidím byt, nebo přemýšlím, jestli nemám v obýváku přesunout nábytek nebo na chalupě něco natřít. Kreativně obhospodařuji svůj reálný svět, aby byl hezčí. A když jsou tam lidi, tak je velmi rád pozoruju. Koukám se na ty mikrosituace na chodnících, na ten život kolem a jsem šťastný, že do něj nemusím zasahovat. Nejradši bych byl duchem. Lidi by mě neviděli, ale já bych viděl všechno.
Nebyla by to nuda?
Vůbec ne. Mám rád, když mi kamarádi herci vypráví o večírcích, ale hrozně nerad na ně sám chodím. Baví mě dovídat se o tom, co kdo zažil, ale nemusím u toho nutně být osobně, protože když u toho jsem, furt se chce někdo se mnou bavit. Z toho jsem nervózní. Nejvíc mi vyhovuje, když nic zvláštního nezažívám. Mám rád klid.
V jednom rozhovoru jste prozradil, že byste nejraději vylepšoval byt v noci. Vy opravdu ve tři ráno překládáte židle z místa na místo?
Moc bych chtěl, jenže nemůžu. Vzbudil bych rodinu. Čekám, až bude mladší dcera větší. Má šest roků, takže to ještě nejde, i když je dost po mně a má taky ráda pořádek. V tom si asi budeme rozumět.
A co váš prvorozený syn? Kolik mu je?
Tomu je sedmnáct a generuje neuvěřitelný bordel. Do jeho místnosti nechodím, nebo spíš málo, a když si s ním chci popovídat, pootevřu dveře do jeho pokoje, na chodbě mu dám rozsvícením a zhasnutím světla signál, že tam jsem, on se zeptá, co je, a já mu řeknu, pojď si povídat do obýváku. Vyleze ven a je taky spokojený, protože nekomentuju jeho nepořádek, který nechává všude na zemi.
O čem si se sedmnáctiletým klukem povídáte?
Baví mě úplně všecko, co zajímá jeho. Mám štěstí, že je sdílný. Rád se baví o politice, o globálních problémech, o sportech, kterým se věnuje, jako jsou potápění, surfování nebo lezení. A taky docela často řešíme, co by chtěl v životě dělat. Vůbec se nebavíme o mně, bavíme se o něm. Jsem za to vděčný, protože já jsem tak sdílný jako teenager nebyl.
Říkáte, že jste byl uzavřenější typ. Už nejste?
Jsem furt. Odjakživa jsem uzavřený, plachý samotář, který je nervózní, pokud je na něj upřena pozornost. Když je rodinná sešlost, většinou nemluvím, ale zajímá mě, co říkají ostatní. Někdy ale tu uzavřenost překonám a svěřím se třeba s nějakým problémem své ženě. Buďto mi poradí, anebo aspoň cítím, že mě má ráda.
S vámi mluvím proto, že chci, aby lidé věděli o mé nové knížce. Dva roky jsem na ní intenzivně pracoval, a protože dnešní svět funguje tak, jak funguje, sedím tady s vámi a odpovídám na vaše otázky. Pokud by to nebylo potřeba, a neberte to osobně, sedím tu sám a píšu další knížku.
Docela vás chápu. Co vám pomáhá překonat ostych?
Tak moc toužím po tom, aby byli čtenáři nadšení z mé nové práce, že jim o ní chci dát vědět. Ta touha mě nutí vylézt ven. Zvykl jsem si, že to k té práci patří. Nejezdím ale na autogramiády a besedy. Ty nejsem schopný vydýchat.
Myslela jsem si, že je to hlavně tím, jak moc jste pracovně vytížený.
Jsou za tím dva důvody. Hrozně moc hodin denně potřebuju soustředěně pracovat, abych se cítil dobře. Nervovalo by mě, že místo toho, abych psal, jedu do Brna, Ostravy nebo Olomouce a jenom samotnou cestou ztratím mnoho hodin. Byl bych úplně hysterický z toho, že mě to vytrhává z předem nastaveného systému. K tomu se přidává sociální neuróza, takže pokud opravdu nemusím, veřejné akce nedělám. Vážím si zájmu čtenářů, ale větší je touha vyhnout se pozornosti.
Jak se projevovalo vaše puntičkářství, když jste byl malý kluk?
Byl jsem modelář.
Takže jste hodiny lepil letadýlka?
Stavěl jsem pověstné papírové modely z ABC, tatry a liazky Rallye Paříž Dakar, pak taky plastové modely lodí a z balzy jsem řezal letadla. Hodiny a hodiny jsem strávil sám u svého stolu. Uklidňovalo mě to. V každé volné chvíli jsem se zavřel, nasadil si zvětšovací brýle a piplal si něco, co ve výsledku nikoho nezajímalo. Oni totiž lidi neobdivují ani tak tu věc, jako tu děsně dlouho dobu, co tomu člověk věnoval. Modelář je povaha. Je to nerd.
Tak mi povězte, pane Hartle, jak se z přepečlivého uzavřeného člověka stane umělec, který už z podstaty té profese musí vylézt ven mezi lidi?
Rozporoval bych slovo umělec. Já se tak necítím. Autenticky se pořád cítím jako modelář, akorát dneska místo lodí stavím příběhy. Hraju si se situacemi. Jsem hračička, takový tvořič a vymýšleč. Mám ohromné štěstí na mozek, protože je výkonný, vymýšlí v příbězích všechny vývojové struktury, aby kalkulativně fungoval nárůst napětí a vznik vztahů s postavami. Je to stejné jako ten model, protože když ho špatně propočítáte, zhroutí se nebo nebude létat. Slovo umělec mě svazuje. Raději bych tu funkci neměl a jenom si hrál.
V tom případě si hrajete veleúspěšně. Vaše nová kniha Gazely vyšla v ohromném nákladu 225 tisíc kusů, vaše inscenace jsou populárními stálicemi v divadle Studio DVA, z každé vaší knížky byl bestseller. Skromnost můžete dát klidně stranou.
Těší mě, že lidi zajímá, co za příběh jsem spletl a sepsal, ale zároveň mě to stresuje. Moje fantazijní a dějotvorná kreativita je křehká. Modelařinu může dělat i netalentovaný člověk, ale když vymýšlíte příběh, chce to schopnost napsat ho smysluplně, aby to mělo hlavu a patu. Mě snadno napadají situace, v tom jsem nadaný, nestane se mi, že nevím, co psát, ale splést to všechno dohromady, aby ty střípky dávaly fungující mozaiku vnitřní výpovědi, to už vyžaduje velké úsilí. Proto si s každou knížkou dávám tolik času. Nechci to pokazit.
Ne nadarmo se říká, že knížka se musí vysedět.
V mém případě to tak je. Mnohokrát po sobě přepisuji. Je to dřina a výzva zároveň. Peru se s tím příběhem, nesu jeho tíhu. A nesu ji sám. Tam venku pak čeká hodně lidí, kteří jsou zvědaví, o čem to bude a kdy už to bude. Nechci je zklamat, ale potřebuju to dělat tak, jak já chci. Přitom se můžu pohybovat jenom ve vlastní hlavě, ve své výseči vesmíru. Nemůžu opustit svůj psychofyzický kontext, nemůžu opustit svůj pohled na svět.
Patrik Hartl: Krize středního věku mě už nečeká, už bude jen krize starobní
To asi můžete, ale musel byste vstoupit do jiné literatury.
Ale to nechci. Mě baví psát o tom, co se mi nebo vám může zítra skutečně stát. To mě vzrušuje. Mě nezajímá alternativní realita na Marsu. Netýká se mého světa. Já vyhledávám pravděpodobnost. Od malička jsem neměl rád pohádky, přišly mi stupidní, protože tam byly bytosti, které neexistují.
Připomínáte mi kulturistu, který chodí denně do fitka zvedat železa, je to pro něj droga, potřebuje to. Vy místo činek vzpíráte tuny slov, a právě ta námaha vás nabíjí.
Dřina mi dělá dobře. Mám až sebezničující silnou vůli. Moje povaha je divoká, jsem emocionálně přebuzený a přecitlivělý. Moje fantazie je obrovská a vždycky byla proti mně. Od malička se mi zdály strašné sny, bál jsem se, protože fantazie frčela ve dne, v noci. Vymýšlím příběhy mimo jiné proto, abych tu fantazii zkrotil a využil její sílu.
Aby pracovala pro vás?
Přesně! A protože vnější svět nemůžu řídit a nemám ho pod kontrolou, což mě dost nervuje, trávím každý den mnoho hodin tvořením svého vlastního světa, který mě poslouchá a funguje tak, jak já chci. V mém světě mě nic nepřekvapí, cítím se tam bezpečně. Jsem uvolněný, sociální neuróza a úzkosti tam neexistují.
A přitom vaše literární postavy nežijí ráj na zemi.
To ne. Mě baví, když musejí překonávat problémy, kterých se já bojím. Když se třeba bojím, že se něco stane mé ženě a já budu muset děti vychovávat sám, začnu psát 15 roků lásky, kde ten kadeřník vychovává dvojčata sám. Když se bojím dostatečně, provokuje to mou fantazii, a místo toho, abych se bál o svou ženu, začnu se bát o tu vymyšlenou. Pokud nemám věci pod kontrolou, jsem bázlivý, ale mám-li svět ve vlastních rukách, jsem neohrožený a s obrovským sebevědomím.
Necítíte v tom trochu božský element?
No, spíš se sám promítám do každé té postavy. Jsem to trochu já v paralelním světě.
Takže ty knihy jsou plné Hartlů a Hartlic?
Je to tak, i když v některé postavě je mě tak třetina, jindy jsem to skoro celý já.
Ke které postavě držíte mimořádné sympatie?
Teď k Šárce z Gazel. Jinak jsem v tomto ohledu velmi přelétavý, jakmile knížku dopíšu, přestanou mě ty postavy zajímat. Nevracím se k nim. Pamatuji si, že jsem je měl rád a zažil jsem s nimi hezké situace, ale rychle spadnou z lopaty a já se okamžitě zamiluju do nových. Neustále potřebuju čerstvou emociální potravu.
Proč je teď na piedestalu obliby právě Šárka?
Protože je komplikovaná. Šárka je, kromě sexuality, nejvíc já. Co se týče těla, je mi mnohem bližší Karolína. Ty tři ženy v Gazelách mě ohromně bavily. Ve své fantazii jsem chtěl být co nejvíc žen. Několik let jsem vymýšlel mužské příběhy, ale teď mě zajímalo, jak budu prožívat různé řetězce situací jako žena. Bylo to napínavé, riskantní a osvěžující.
Co bylo na tom mentálním převtělování se do žen nejnáročnější?
Musel jsem se hodně snažit si představit, jak bych REAGOVALA za určitých okolností, třeba kdybych MĚLA jiné životní priority, než mám jako chlap (přechází přirozeně do ženského rodu, pozn. red.). A v tom, co jsem si nedokázal představit, mi poradily kamarádky. Detailně jsme třeba probírali procesy v ženském těle i role, které musí ženy plnit. Ženy většinou potřebují více komunikovat s okolím, ale to mi moc nešlo, tak jsem pozoroval vlastní ženu, jak sdílí svůj život, posílá fotky, telefonuje a píše si pravidelně s kámoškami. A najednou jsem začal Martinu Hofmannovi posílat srdíčka a smajlíky, tak jsem se do role vžil.
Co on na to?
Že je to milé a co se mi stalo (smích). Zní to velmi banálně, ale komunikace a emocionalita jsou fundamentální témata související s pochopením žen.
RECENZE: Hartlových pět set stran plytkosti
Jak to myslíte?
Muž má tendenci vytknout si nějaký cíl a toho cíle dosáhnout. Zpravidla mu pocity při dosahování toho cíle překážejí. Potřebuje pocity potlačovat nebo je překonávat. Když jsem si představoval sám sebe jako ženu, nedokázal jsem si představit žádný svůj cíl bez pocitů.
Jak se to projevovalo?
Třeba jsem si PŘÁLA, aby byla má rodina o víkendu spokojená, aby se nám podařil výlet do Alp. Mým cílem bylo, aby byli všichni šťastní. Muž to takto neřešil. Jeho jediným cílem bylo si zalyžovat. Kdybych já byl žena, budu se obětovat pro ostatní a doufat, že si toho – doprčic! – někdo všimne. A stejně nejspíš nevšimne.
Roky si ohmatáváte vztahované propletence. První kniha byla o mužských trablech, ta poslední z ní částečně vychází. Proč jste se rozhodl k příběhu Prvoka, Šampóna, Tečky a Karla obloukem vrátit přes jejich gymnaziální spolužačky?
Už když jsem první knížku psal, věděl jsem, že jednou napíšu o jejich bývalých spolužačkách. Zajímalo mě, jaké problémy v poločase života, mezi pubertou a důchodem, řeší ženy. Baví mě pracovat s příběhy jako s Rubikovou kostkou, dívat se na ně z různých stran. Vycházím sice ze stejného podhoubí, ale vyprávím úplně nový příběh. Zkoumám v něm životní výkon tentokrát tří žen.
Životní výkon?
Zní to mužsky, ale žena musí v sendviči starostí podat obdivuhodný výkon. Taky chce řešit sebe, stejně jako muž, ale nejde jí to, protože je v tom sendviči: z jedné strany staří rodiče, z druhé malá děcka, k tomu muž a práce. V Gazelách jsem převléknul dres a hrál za ženské družstvo. Sledoval jsem, jak si ty holky nahrávají, čeho chtějí dosahovat, nebo co se děje, když nedají gól a netrefí branku. Pamatujete na výlety pana Broučka do 15. století? Tak já jsem udělal výlet Patrika Hartla do světa žen.
Tvrdíte, že nepíšete knihy jen pro muže nebo knihy jen pro ženy, ale že píšete o soužití dvou různých světů. Co jste při ohledávání lidské psychiky zjistil?
Největším dobrodružstvím a tajemstvím je, proč je pro lidskou bytost tak těžké najít si druhou bytost pro šťastný dlouhodobý život v jistotě. Mělo by to být lehké jak facka, ale můžete být idiot nebo intelektuál, a stejně budete mít stejný počet vztahových neúspěchů. Nějakým způsobem nám to přirozeně nejde a je to komplikované. Ve světě plném luxusu, kdy máme během jednoho kliknutí v mobilu na dosah celý svět, tápeme v tom, jestli je manželka šťastná nebo manžel šťastný. Fascinuje mě, že homo sapiens je takový blbec.
Zvláštně se usmíváte. Proč?
Usmívám se, ale není to legrace. Muž je trochu placatější, a když mu něco vyhovuje, bude mu to vyhovovat zítra zas. U žen ovlivňuje vnitřní nastavení mnoho okolností. Muž je jako ocelová rybička. Natáhnete pérko a ona nějak plave. Žena je naopak nádherné stvoření, které je senzitivní vůči pH vody, teplotě i vůči tomu, jak se pohybují kolem ostatní rybičky. Kromě toho pravidelně ťuká na ty kovové rybičky, aby něco cítily. Jenže ony jen tupě jedou vpravo a vlevo. Jsou předvídatelné, takže ta hezká rybička po čase ví, co od nich může očekávat. Podle mě je největší síla a přitažlivost muže v tom, že se na něho lze spolehnout. Pokud ovšem není debil, což tak z padesáti procent je.
RECENZE: Hartlovým Gazelám neuniknete
Jak se natáčí film podle knižního bestselleru Patrika Hartla
Může se vám hodit na Zboží.cz: Gazely - Patrik Hartl
Může se vám hodit na Firmy.cz: STUDIO DVA