Článek
Jste uznávaný divadelní režisér, ale také filmař. Který z těchto dvou světů je pro vás přirozenější?
Na divadle jsem začínal v dost mladém věku, naproti tomu ještě patnáct let poté, co jsem začal natáčet filmy, mi to připomínali. Říkali mi, že moje filmy jsou pěkné, ale moc divadelní a že do světa filmu nepatřím. Až později mě přijali.
Když děláte divadlo, vede vás k tomu obvykle chuť adaptovat dramatický text, který musíte respektovat. Naopak ve filmu zažívám alespoň já velkou svobodu. I když adaptujete román, můžete začít snít, zaujme vás nějaká myšlenka, můžete si knihu zcela přepsat. Třeba můj poslední film Gabrielle není stejný jako novela Návrat Josepha Conrada.
Co vás vedlo k tomu, že jste si vybral zrovna tuhle novelu a natočil film, který se odehrává v roce 1912?
Četl jsem krátkou Conradovu novelu. Dobře situovaný muž, šlechtic přijde jednoho dne domů a najde prázdný ženin pokoj a na stole její dopis na rozloučenou. To není samo o sobě nic neobvyklého, takhle začínalo už mnoho filmů. Jenže tentokrát se jeho žena ještě do večera vrátí. Její útěk netrval víc než tři hodiny, ale to stačí, aby se tenhle na pohled sebejistý a spokojeně ženatý muž začal trápit a sám sebe ničit.
Jak to s ním dopadne?
Postupně zjišťuje, co všechno se kolem něho předtím odehrávalo, co mohla prožívat jeho žena v prázdném manželství, aniž on si toho vůbec všiml. Načež žena řekne větu: Kdybych věděla, že mě miluješ, tak bych se byla nikdy nevrátila. A já jsem se ve filmu snažil vysvětlit právě tuhle větu.
U nás známe váš tak trochu skandální film Intimita, příběh neúspěšného herce, který pracuje v londýnském baru a propadá vyšinutému sexu s neznámou ženou. Jak lze ve filmu, který natáčí celý štáb, zachytit lidskou intimitu?
To já nevím, neboť to zůstává velkým tajemstvím. Často se stane, že se díváte na nějaké herce, jak se na plátně milují, ale vidíte jen kopulující těla. Veškeré kouzlo i skutečný cit jsou pryč. Zajímavé je, že takové scény nelze nikdy natáčet spontánně, ale musíte je pečlivě zkoušet a získat důvěru herců. Na druhou stranu toho ukazujeme ve filmu čím dál tím víc, ale přesto si myslím, že ve starých Bergmanových filmech je stejně tolik sexu, jako v otevřeně erotických snímcích třeba Catherine Breillatové.
Francií jde nyní vlna násilností. Můžete říct, co se tam vlastně děje?
Byl jsem v posledním měsíci třikrát v cizině a všiml jsem si, že mimo Francii se těmto událostem přikládá desetkrát větší význam než u nás. Není pravda, že jde o vzpouru mladých muslimů, ani nelze tyto protesty srovnávat s nepokoji května roku 1968.
O co tedy jde?
Najednou jsme zjistili, že demokracie vytváří u velkých měst celá ghetta, v nichž žijou mladí lidé bez vzdělání, bez práce a bez perspektivy. U nás se to týká mladých Francouzů, většinou dětí emigrantů, ale bude to problém i řady dalších zemí.
Tihle lidé nemají budoucnost, vyjdou na ulici a najednou začnou zapalovat auta. V jedné ulici jich hoří v noci třicet, tak v té druhé jich musí zítra hořet padesát. Oni ale přitom nikdy nevyrazí do čtvrti těch bohatých, ale ničí věci přímo před vlastním barákem. Je v tom něco velmi hlubokého, ale také povrchního.