Pár tipů na hudební album roku

Hlavně na neokázalost vsadila kubánsko-polská zpěvačka Yvonne Sanchez na albu Songs About Love. Skladby amerických klasiků interpretuje naživo a pouze s jedním kytaristou. K hitům prověřeným desetiletími (The Look Of Love, My Cherie Amour, Night And Day, Speak Low, Corcovado) přistupuje křehce, zpívá je zastřeně a bez kapely. Při živém nahrávání v Barevné kavárně v Praze ji doprovázel jen brazilský kytarista Pedro Tagliani.

Jejich hudba v sobě nemá nic vykonstruovaného, nic nepředstírá, a proto s sebou nese jistou nadčasovou hodnotu. Výborný zpěv výrazné „frontwoman“ Moniky podporují mužské backgroundové vokály a společně vytvářejí silnou autenticitu. Pořádná maďarská cikánská kapela se vším všudy.

Lenny vyrůstal v šedesátých a sedmdesátých letech a jeho muzika je tím jasně určena. Energický funk-rock (Come On Get It) zní úplně jako Sly and Family Stone a Liquid Jesus je zase přesně ve stylu sexy balad zesnulého klasika Marvina Gaye. Kravitz skutečně moc neusiluje o originalitu a dodejme: díkybohu. Když se v šestém tracku Bongie Drop přece jen snažil znít “nově” jako hip-hoper, vznikla nejhorší písnička celého alba. Jinak jde ale o výbornou desku.

V Americe vychází nová hvězda, nadžánrový kytarista a zpěvák Gary Clark Jr. z Austinu v Texasu. Na internetu si ale můžete poslechnout EP Bright Lights. Bright Lights je moderní rocková skladba s hodně zkreslenou kytarou ve stylu White Stripes nebo Black Keys, Don't Owe You a Thang je zase old-schoolové boogie se slušným sólem. Tím Clarkův repertoár zdaleka nekončí. Je univerzální, jednou natočí hard-rock, jinde experimentuje s nu-jazzovými náladami a hip-hopem (The Life), nebo udělá věrohodnou soulovou pohodovku jako od Stevieho Wondera.

Poetic Filharmony tvoří Roman Hampacher (kytary), Martin Cikánek (minimoog), Roman Džačár (baskytara) a Jan Červenka (bicí). Vycházejí ze „sedmdesátkového“ fusion, ale neudržují tento už téměř historický styl jako nedotknutelné muzeum. Zkoušejí i nové prvky (chvílemi se blíží až k drum ‘n‘ bassu).

Místo pop-jazzového a soulového vyznění, ke kterému se mnozí ze starých amerických klasiků propracovali, se hlavně pevně drží rocku. Už úvodní skladba Kachnička zavání starou dobrou zeppelinovštinou, i když později se deska odklání od hard-rockové formy k volnější improvizaci.

Kočko se inspiruje pohanskou minulostí a chápe, že lidová hudba musí být divoká, vášnivá a možná i hypnotická, aby dnešní publikum zaujala. Autor se vrací k hoře Godula (Hodovnice), nechá se inspirovat místem a legendami, které se k němu vážou, ale i současností.

Nebojí se do folklóru nasadit junglem inspirované bicí nebo nadupanou přímočarost metalu. Umí do svých moderně chápaných pseudolidových skladeb zakomponovat něco, co připomíná výborné rockové riffy, ale album přitom není moc elektrické.

Pod názvem My Name is Music (Mé jméno je hudba) se skrývá nová rocková skupina, která by se dala přirovnat k White Stripes nebo Black Box Revelation. 

Jejich album We Are Terrorists vykazuje maximální jednoduchost, rockový minimalismus se tu spojil s hravostí možná až dětskou. Jedna kytara, bicí, zpěv, občas trochu kláves a hlavně na první poslech chytlavé nápady, za které by leckterý popový šmírák prodal duši. Díky syrovosti, parádnímu zpěvu a smysluplným textům téhle kapele rádi odpustíte i to, že je v podstatě velice neoriginální.

Troška alternativního retro rocku nikdy neuškodí. Brit Miles Kane dodává na debutu Colour of the Trap zábavnou směsku přesně v tomto stylu. Hraje rock propojující střípky hudby šedesátých let se současností. Někomu asi připomene Black Keys, někomu pozdní Beatles a další kapely. Nebojí se popových songů, nicméně si udržuje odstup od otrockých schémat středního proudu a udržuje potřebnou míru zasmušilosti, která ho dělá zajímavým.

Foo Fighters byli vždy kapelou, kterou mnozí respektovali, ale málokdo z ní byl totálně nadšený. Táhla se za ní pachuť projektu, který vznikl jenom proto, že umřel Kurt Cobain. Ale bývalý bubeník Nirvany Dave Grohl a jeho chlapci jakoby letos nabrali novou chuť do života. CD Wasting Light je snad nejlepší věc, jakou kdy natočili.

Wasting Light přinesla nečekané množství energie, velký počet slušných kytarových riffů a občas pěkně zběsilá sóla. Přispěly i zdivočelé bicí, které udávají celou dobu vražedné tempo, na uplakané balady se tu totiž vůbec nehraje.

Na So Beautiful or So What nabízí Simon nejrůznější aranže sahající od folkových balad s jednou akustickou kytarou až po velmi komplikované věci a dokonce se nevyhýbá občasnému samplování. V případě jeho skloubení kytarového folku s blues a world music by se dalo mluvit o originalitě, i když úplná originalita v hudbě neexistuje. Řekneme, že Paul Simon se jí relativně přibližuje.

Používá všeobjímající postmoderní přístup (jednou mu sedne keltská nálada, jinde africká, asijská atd.), a přesto jsou písně ve výsledku dokonale hladké, ničím neruší, nic z nich příliš nevyčuhuje.

Dva kamarádi z Ohia debutovali v roce 2002 (CD The Big Come Up) a nyní už mají v diskografii sedm desek. El Camino pokračuje v tom nejlepším, co naznačovala předešlá alba. Rozostřené vlny hlučných kytar kočíruje solidní písničkový základ. Syntezátory vystrkují růžky jen opatrně, kytary převládají a neokázalý zpěv byl prohnán přes efekty, které mu pomohly více zapadnout do drnčivého garážového stylu.

Při poslechu Light After Dark se neustále vtírá otázka, proč deska vyvolává silně hořkosladký pocit nostalgie po osmdesátých letech. Syntetika může být částečným důvodem, jenže Clare nedělá retro, ale modernizovanou verzi toho lepšího, co v osmé dekádě frčelo.

V nejlepších momentech připomíná hlasově Annie Lennox namíchanou s Adele a Anastaciou. A někdy v extrémních hloubkách dokonce přechází do téměř mužských barev, kterými ráda maluje stylově odlišná dredařka Tracy Chapmanová.

Velmi dobrá evropská napodobenina současného amerického pop-soulu vychází v podání zpěvačky Jessie J z Londýna. Češi tohle ještě pořád neumějí, zato Angličané jsou dnes američtější než Amerika.

Už ji ocenili i lidé z odborné ankety BBC Sound of... a tihle chlapíci (a dámy) v minulosti několikrát prokázali, že vědí, o čem mluví. Jessie představuje šlehačku z poháru, v němž kdosi rozmixoval Pink a Aguileru. Přidal místy i trochu naboosterovaných kytar, ale ne tolik, aby se narušil základní pop/soulový styl.

Nejvýstižnější slovo pro celé album by asi znělo “suverénní”. Goodfellas jsou suverénní ve zpěvu i v celkovém zvuku a nezapomněli na rozmanitost v rámci alba, neomílajíce stále dokola jednu formulku. Kam chodí na ty skvostné refrény, které nutí posluchače ke zpěvu, vědí jen oni sami a jejich americký producent Chris DiBeneditto, kterého si vymodlili. Frajer, který měl pod palcem třeba slavného Jacka Johnsona, kupodivu partu nadšenců z Evropy neodmítl.

Pop-soul-folkové album Touch the Sun je určitě dobře nazpívaným a produkovaným debutem, jaký tu už nějakou dobu nebyl. Zní současně, trochu „trendy“ a poučil se ze  světového dění. Dost navazuje na novou vlnu znovuobjevování country a spirituálových kořenů, kterou má do značné míry na svědomí Alison Kraussová, Robert Plant a producent T-Bone Burnett. Vždyť písnička Game of the Heart jako by vypadla ze soundtracku slavného amerického filmu Bratříčku, kde jsi. I další věci jsou na české poměry nadprůměrně vkusné. Přirovnání ke Kirschner se tu přímo vnucuje.

Nahrávky z let 1997-2007 shrnuje „bestofka“ Jan Spálený a ASPM 97-07. České blues a jazz našly ve Spáleném osamělého běžce, nenapodobitelnou originální osobnost, která neoslovuje masy, ale opravdovému zájemci o hudbu takříkajíc spadne čelist.