Článek
Vznikli jste již na začátku devadesátých let. Jaká tehdy byla na americké rockové scéně atmosféra?
Hodně se toho dělo. Byli jsme v severní Kalifornii a naši scénu tvořily kapely z Los Angeles i San Franciska. Byla to doba Metalliky a Faith No More, tyto kapely měly velký vliv. Ale hudba žila i u nás doma v Sacramentu. Měli jsme se od koho učit. Byla to skvělá doba.
Jaké byly vztahy mezi hudebníky?
Nechci tvrdit, že jsme byli kámoši s kapelami, které pro nás byly vzorem, ale měli jsme v okolí nespočet hudebních přátel. Dřív, když jste se chtěli s někým spřátelit, bylo zapotřebí ho nejprve potkat. Proto se vytvářely tak silné vztahy mezi muzikanty z jednoho města nebo oblasti a dalo se mluvit o lokálních scénách. Dnes se přátelství vytvářejí přes internet a na tom, odkud jste, nezáleží. Už není tak podstatné, kde fyzicky jste, ale s čím se identifikujete.
Myslíte si, že bylo pro kapelu snazší prosadit se v devadesátých létech než dnes?
Myslím, že dnes je to těžší. Jednoduše proto, že hudby je opravdu hodně a kapela se musí umět opravdu dobře prodat. Dřív to měla kapela s talentem, ochotná na sobě pracovat, poměrně snadné. Rádia ji podporovala. Dneska to může zkusit úplně kdokoli, ale někam se vypracovat je dřina. Když si posluchač zapne náhodné přehrávání, můžete se mezi ostatními snadno ztratit.
Papa Roach si udržují už více než dvacet let skvělou formu. Co za tím je?
Vždycky jsme hudbu chápali jako povolání. Vzhlíželi jsme ke kapelám, jako je Metallica, U2 nebo AC/DC, ke kapelám, které jsou tu už dlouho. Jednoduše jsme odjakživa chtěli dělat hudbu co nejdéle. Pořád nás to baví.
Co je na tom nejtěžší?
Upřímně? Že jsme pořád daleko od našich rodin. Lidé už nekupují hudbu tak jako dřív a kapely kvůli tomu musí daleko víc koncertovat. Proto nejsme moc doma a je to těžké.
Vaše nejslavnější písnička se jmenuje Last Resort. Pamatujete si, jak vznikla?
Ano, vznikla ve zkušebně, kde se dříve skladovalo maso. Bylo tam velké napětí, někdy jsme cítili negativní energii. Někdy tam byla tak intenzivní atmosféra, že jsem musel vypadnout ven na sluníčko a nadechnout se čerstvého vzduchu.
V České republice na vás chodí velmi mladé publikum. Jak si to vysvětlujete?
Zdá se mi, že hodně mladé fanoušky máme spíš v Evropě. Že naše hudba baví i lidi, kteří nás neznají od začátku kariéry, nás nesmírně těší. Obzvlášť na koncertech je to skvělé, protože přinášejí skvělou energii. Samozřejmě milujeme fanoušky, kteří jsou nám věrní už dlouho, ale ti většinou chtějí stát vzadu, nejlépe na baru. Chtějí si užít koncert s drinkem v ruce, a ne skákat a šílet v první řadě.
Letos v lednu vyšlo vaše deváté album F. E. A. R. Vznikaly písničky na ně stejně, jako tomu bylo v případě vašich prvních alb?
Tentokrát to bylo jiné, protože to bylo poprvé, co jsme neměli žádné písničky napsané dopředu. V podstatě všechny vznikaly až ve studiu. Zpočátku to bylo trochu znepokojující, ale brzy jsme našli rytmus a šlo to dobře. Materiál vznikl během několika týdnů. Naučili jsme se víc věřit své schopnosti skládat písničky. Nicméně myslím, že příště budeme víc připraveni a něco si naplánujeme dopředu.
Jak se vlastně stalo, že jste šli do studia s prázdnýma rukama?
Mezi turné a nahráváním jsme měli jenom tři týdny volna. Radši jsme je trávili s rodinami, abychom si před prací na albu odpočinuli a užili domov.
Písně na albu F. E. A. R. mají silné melodie, jak u vás bývá zvykem. Je to pro vaše písničky to nejdůležitější?
Melodie a groove jsou pro písničku zásadní. Víte, existuje něco, co cítíme jako základ pro dobrou písničku. Ale neumím to úplně analyzovat. Vím, že pro Jacobyho (Shaddix, zpěvák kapely, pozn. red.) je také důležité, aby písně měly upřímný text. Je to logické, protože za texty na pódiu stojí a předává lidem určitý pocit. Kdyby necítil, že zpívá něco autentického, neprošlo by to. Proto texty pocházejí především od něj.