Článek
Mnohé McDonaghův černý humor provokuje až k nevoli. Po vlně coolnes ani ne tak slovníkem, nýbrž spíše příběhy, z nichž se vytrácí cit a kde mučení nebo zabití člověka je věcí zevšednělé každodennosti. V jeho dramatech vraždí dcery matky, otcové syny a synové otce, vypatlaní revolucionáři vystřelují oči krávám a čtvrtí lidi. Na dálku smrdí absurditou, ale při přemýšlení o nich jen věrně odrážejí výsek kruté reality kdekoli na Zemi.
Tabuizovaná témata
V Polštářovi, který měl světovou premiéru v Londýně před dvěma lety, konfrontuje McDonagh hned několik doposud v dramatické tvorbě - až na výjimky - tabuizovaných problémů. Se vší otevřeností je v něm líčeno týrání a vraždění dětí, vliv literárních vzorů na činy společenských outsiderů, psychický i fyzický teror represivních složek, zbytečnost práva na spravedlivý soud, když člověka je možné odprásknout, kdy se komusi zachce.
Obecnější přesah McDonaghovy tvorby zpochybňuje jakoukoli perspektivu lidského rodu, nikdy nevybřednuvšího z prapůvodních atavismů a pudových pohnutek jednání, zdokonalených myšlením do bezbřehé dokonalosti a propracovanosti zrůdných ideologií teroru a jak flekování v ďábelském mariáši stupňovaného revanše. Slabší povahy se otřásají nevolí, milujíce nevědomost o takových koncích člověka.
Ďáblův otisk Nanebevstoupení
Pan Polštář je moderním dramatem. Svědčí o tom i povídky publikované v tištěném programu a připsané hlavní postavě příběhu, spisovateli Kuturianovi (Ondřej Vetchý), vrahovi svých sadistických rodičů i dementního bratra Michala (Marek Taclík), kterého tak jako vraha "zachraňuje" před popravou.
Rozumným a zlým vyšetřovatelem, jak si je hýčká každý režim, jsou Michal Pavlata a Jaromír Dulava. Jejich role se postupně prohodí. Jsou negativním, doslova ďáblovým otiskem podobného, ovšemže mnohem silnějšího prostřihu studie hrdinství ve filmovém Nanebevstoupení Larisy Šepiťkovové. Tak moc se posunul náš svět.
Činoherní klub Praha - Martin McDonagh: Pan Polštář. Překlad a režie Ondřej Sokol, dramaturgie Roman Císař, Vladimír Procházka, scéna Adam Pitra, kostýmy Katarína Hollá, hudba Jan P. Muchov. Česká premiéra 9. června 2005.