Palahniuk vydal nový román Pygmej

Na letošní prázdniny si mohli čeští čtenáři zabalit teprve rok starý román Pygmej. Charakterizuje ho minimalistický styl, ve kterém je patrný vliv autorova učitele, spisovatele Toma Spanbauera. Palahniuk s ním tentokrát experimentuje více než obvykle a osekává sdělení až na kost.

„Tady začíná záznam čtyři operativce mě, agenta č. 67, umístěného spací komorou hostitelské sestry. Domovská stavba rodiny Cedarů. Předměstská komunita XXXXX. Datum XXXXX. Oficiální záznam: Tento agent ještě nenarušil bezpečný vstup vagíny hostitelské sestry. Mnohem lehčí narušit bezpečné americké státní hranice.“

Strohé věty dokonale vystihují poloprimitivního vypravěče, chlapce z nejmenované země na východě.

Do Spojených států přilétá na výměnný pobyt, během něhož se má naučit takzvaně civilizovaným způsobům. Hostitelská rodina ani celníci na letišti však neznají hlavní cíl návštěvy – operaci zkáza.

Pygmej představuje lidský stroj naprogramovaný na jediný úkol a ve vztahu k němu posuzuje i své okolí. „Šlo by, dva prosté údery otcovu hrudníku, jeden, dva, lup-bum, chvat Letící orel, a tři dny, přespříští dnes by zvracel obě plíce, obrácené dovnitř masivním krvácením, mrtvý. Rychlé a snadné, dokáže také dítě.“

Cesta nízkého pudového násilí, již razí, podtrhává střet dvou nelidských systémů, mezi kterými si nakonec paradoxně zvolí ten horší. Současnou vyspělou kulturu spoutávají konvence, jež potlačují základní instinkty. Reprodukce přestala být cílem, ba dokonce i prostředkem života. Lidstvo si samo pro sebe vytváří překážky.

V západní společnosti už dávno neplatí, že přežije nejschopnější, protože jsou všichni zpracovaní do stejné zdegenerované podoby bez vlastních přání. Probíhá jakási náhražková seberealizace, která musí zákonitě skončit úpadkem.

Pygmej podporován citacemi nechvalně proslulých diktátorů obnovuje ztracenou rovnováhu. Pouze silný jedinec schopný geneticky výhodné reprodukce přežije, neboť city člověka pouze oslabují. Palahniuk opět paroduje lidskou společnost ve stylu americké krásy, avšak zcela jiným, osobitým způsobem.

Tentokrát z pohledu cizopasníka, jenž do léty prověřené a zdeformované kultury pronikl z neznámého prostředí. Postupně ji objevuje a popisuje jazykem vyplývajícím z jeho odlišného vnímání světa.

Nejedná se o zpověď, jak bývá v podobných kusech zvykem, ale spíše o zevrubný výzkum. Rozklad reality na fragmenty založené na primitivní bázi. Dekonstrukce představuje motiv, který se prolíná celou Palahniukovou tvorbou.

Rozpadá se ustavená společnost, základní hodnoty i lidské tváře. Spisovatelův diskurz vytváří fiktivní prostor naroubovaný na skutečnost. Zde však dochází k opačnému postupu – zásahem jiného pohledu se vykonstruovaná mozaika našeho světa stává pomocí jazyka pouhým souborem prvků.

V duchu konceptu „nebezpečného psaní“ tak autor zasahuje temné hlubiny čtenářovy podstaty a dráždí zvíře, kterým byl dříve.