Padesát let od 21. srpna 1968 jde do kin Jan Palach

Film na základě faktických pramenů pozoruje posledních několik měsíců života Jana Palacha, studenta, který se upálil na protest proti letargii, do níž upadla československá společnost necelý rok po srpnových událostech.

Jan Palach nikomu z blízkých o svém rozhodnutí předem neřekl. Ve filmu prochází vztahem s Helenkou, bouřlivým kolejním životem roku 1968, soužitím s mámou doma ve Všetatech.

Zažije studentské brigády v Kazachstánu a ve Francii, chodí do školy, pozoruje a mlčí. A stejně jako se od podzimu 1968 mění veřejný život, ráz ulic i výrazy lidí, stává se něco s ním. Jak to, že si ničeho nevšimla jeho dívka, máma, spolužáci? Vždyť ještě to ráno si vzal od mámy svačinu, na koleji vtipkoval se spolubydlícím a před odchodem do města se sprchoval…

„Chci vyprávět tragický příběh Jana Palacha, který není dětsky naivním bojem proti totalitě, ale extrémním příkladem toho, kam až všudypřítomná konformita a přizpůsobivost dohnaná do krajnosti, může zavést citlivého jedince,“ říká Sedláček.

Přestože od Palachova činu uplynulo skoro padesát let, filmaři se mu dosud v hrané tvorbě nevěnovali. „Je to tenký led, aby se z člověka neudělala ikona. Já sám bych si to téma nikdy nevybral. Za to vděčím Evě Kantůrkové. Protože bych asi řešil to, co všichni: Kde máš příběh? Všichni vědí, jak to skončí. Jenže to u Ježíše a Husa taky, a přece o nich vznikají další a další příběhy. Tam jde o tu cestu.

A mě Palach posunul v přemýšlení jak tvůrčím, tak obrazovém. A to je přitom velmi jednoduše točený. Ale je to dřina točit jednoduše, neokázale… Ještě jsem se ho nezbavil, pořád mě straší v hlavě… posunuje.“

Eva Kantůrková ví, že psát scénář o historicky známé postavě má značná rizika. „Jsou to ale rizika jen vnější a dotýkají se jen okrajově vlastního způsobu zpracování díla. V uměleckém díle se věrohodnost příběhu vytváří šířeji než jen historickou pamětí a faktografií.

Ve vytváření příběhu Jana Palacha byla rizika dvě. Předně zemřel velice mladý a na rozdíl třeba od Jana Husa jsme se museli pídit po každé událostičce, po i sebemenším detailu, abychom vytvořili příběh celistvý, srozumitelný a působivý. A za druhé, Palachův výsostný čin byl ohromující už v tehdejší nebývale zjitřené atmosféře, a o to obtížněji je zpodobitelný z dnešního časového i společenského odstupu.“

Kantůrková vycházela z ověřených pramenů, za důkladnou a nesmírně cennou považuje knihu Jiřího Lederera, který ji psal a získával pro ni výpovědi krátce po Palachově smrti. Kromě toho čerpala i z oficiálních pramenů, například z rozsáhlé zprávy o policejním vyšetřování průběhu a okolností Palachova sebeupálení i ze vzpomínek a komentářů.

„Pokud jde o mě, zúčastnili jsme se s mužem Palachova pohřbu a potom jsem po léta jezdila i s dalšími chartisty o výročí Palachovy smrti k jeho hrobu do Všetat, kde nás pokaždé policie zatkla už na nádraží a poslala zpátky do Prahy.“

S Palachovým bratrem a také s jeho kamarády Žižkou a Bystřičanem, kteří ve filmu vystupují pod svými jmény, se setkal i Robert Sedláček.

„Když o něm mluvili, tak se usmívali, vzpomínali na své mládí, a Palach se tam tak mezi nimi proplétal. Přemýšleli z té vzdálenosti padesáti let o něčem, čím si už nejsou přesně jistí, jak to doopravdy bylo. Což je sympatické. Čili Palach byl pro mě důležitý krajinou kolem něho, lidmi, které měl kolem sebe, kterými byl obklopen a kterým důvěřoval. Vůbec ho nepatetizovali,“ říká Sedláček a dodává, jak hluboce na něj zapůsobilo setkání s jeho bratrem.

„Opatrně jsme vzpomínali, tam to pořád bolí. Blízcí po jeho činu zůstali poznamenáni. Kdo by nezůstal. Palach nenávratně zasáhl a poničil stabilitu všech blízkých kolem sebe. Ten čin byl statečný vůči moci, ale byl velmi tvrdý vůči blízkým. I to jsem chtěl do filmu jemně dostat.“

Do titulní role obsadil Sedláček šestadvacetiletého Viktora Zavadila, pro kterého je role Jana Palacha první velkou filmovou příležitostí.

Jeho matku hraje Zuzana Bydžovská, která o své postavě říká: „Byla to do velké míry ona, která po náhlé smrti manžela Josefa v roce 1962 ovlivnila syna svou výchovou. Říkala jsem si, že odněkud to musel mít – tu zásadovost, citlivost a přitom nekompromisnost. Jenda a jeho maminka mají krásný vztah, i když mu její přehnaná péče a starostlivost lezou na nervy. Ale dívá se na to shovívavě, odpouští jí i takové prohřešky, jako je otevírání pošty…“