Článek
Zahájena byla de facto už v sobotu početným setkáním cimrmanologů z celé republiky v Příchovicích u Tanvaldu a pokřtěním vzpomínkové a fotografické knížky Půlstoletí s Cimrmanem.
Nevzpomínalo se nostalgicky, ale s typickým cimrmanovským humorem.
Slavnostní večer pojal osiřelý spoluautor všech patnácti Cimrmanových her Zdeněk Svěrák jako dopis svému cimrmanovskému alter egu Ladislavu Smoljakovi, který už šest let shlíží na cimrmanovské dění z (Českého) nebe, odkud v závěru zazněly i některé repliky z této poslední společné hry z roku 2008 v netušeně aktuálních souvislostech.
Psaní do nebe
Ladislav Smoljak, respektive jeho lepenková fotografická silueta, přihlížel celému slavnostnímu večeru, opřen o pravý portál jeviště s typickým, lehce udiveným a zároveň i vševědoucím úsměvem. Jako by chtěl dát najevo, že ti, co už odešli a vědí víc než my, nesmějí ani „nic naznačovat“.
V Psaní do nebe Zdeněk Svěrák rekapituloval padesátiletou historii divadla, o němž jeho zakladatelé rozhodně nepředpokládali, že se dožije abrahámovského věku. Vzpomínalo se na ty, kteří stáli v roce 1966 u zrodu divadla, i na ty, kteří už následovali Ladislava Smoljaka do nebe. Jmenovitě na Pavla Vondrušku a Jana Kašpara, kteří odešli až po něm.
Zdeněk Svěrák zkoumal podstatu cimrmanovského humoru.
V tom výčtu mohla být i zmínka o Jaroslavu Vozábovi, Karlu Velebném či Oldřichu Ungerovi, který zemřel v emigraci, ale chápu, že záměrem večera nebyl sled nekrologů.
Rozhodně se nevzpomínalo nostalgicky, ale s typickým cimrmanovským humorem. Diváci si užili ukázky z minimálně devíti Cimrmanových her a další ze seminářů, vystřídali se v nich všichni stávající členové hereckého souboru.
Tanečními a pěveckými kreacemi exceloval Miloň Čepelka jako svůdná Markéta z Aktu či hrabě Zeppelin, Jaroslav Weigel jako neodolatelně sklerotický děd Vševěd, ale výborní byli všichni, včetně těch mladších, které si soubor vychovává tradičně z kulisáků a techniků DJC.
Šťastný omyl
Ale nešlo jen o vzpomínky. Zdeněk Svěrák se zamýšlel nad podstatou cimrmanovského humoru a důvody padesátileté obliby divadla, založeného na fiktivní postavě všeuměla Járy Cimrmana. Proč to, co rezonovalo v dobách totalitního režimu, nachází své diváky i dnes, a to již v několikáté generaci.
„Základem byl humor, nikoli satira,“ charakterizoval výstižně podstatu cimrmanovské poetiky, která i když se nevyhýbala politickým analogiím, nedělala to nikdy v první řadě a už vůbec ne prvoplánově. Vždy poskytovala divákům požitek, aby si k okouzlení z pointy došli sami, a jak Zdeněk Svěrák rád přiznává, právě pozorování toho, jak se diváci sami zmocňují podstaty cimrmanovského humoru, je pro něho i pro kolegy zdrojem radosti a odměny z každého představení.
Podle Cimrmanovy filozofické školy stojí na počátku našeho poznání omyl. Možná je takovým omylem i to, že divadlo, které vzniklo pro radost několika, chytrým humorem spřízněných jedinců, slaví padesátiny. Ale zaplaťpánbůh za takový omyl. Vychoval a dovedl k poznání totiž už několik generací diváků, kteří v celonárodním hlasování zvolili Járu Cimrmana „největším Čechem“. Cožpak to není krásný výsledek jedné náhodně zrozené fikce?