Článek
Koncert vynikajícím způsobem gradoval ke skladbám v plném obsazení, kde na sebe strhl pozornost vynikající tanečník Farruco. Jeho vystoupení však nebylo jen pro oči, ale také stepováním vytvářel rytmus a pomáhal skladby gradovat.
Neméně silný však byl úvod, i de Lucia hrál sám, bez doprovodu. Teprve v dalších skladbách se přidávali další muzikanti, nejprve zpěváci Duquende a David de Jacoba a pak i rytmika tvořená perkusemi Piranhi a baskytarou Antonia Serrana. De Luciova kytara však stále dominovala, další nástroje byly skutečně doprovodné a výkon kytaristy podtrhávaly a nezbavovaly ho síly a syrovosti. I virtuosita sloužila plně skladbám a jejich syrové atmosféře, kterou zdůrazňoval především divoký zpěv Duquenda.
I v plném obsazení s druhou kytarou Antonia Sancheze a foukací harmonikou Anatonia Serrana byly skladby mimořádně dynamické a syrové, výraznou roli hrál komplikovaný rytmus. Sóla foukačky, baskytary či vzájemné odpovídání kytar byly jen decentní, byť naprosto bravurní ozdobou. Jen ve chvílích, kdy Antonio Serrano odložil harmoniku a usedl za klávesy, síla se vytratila. Klávesy byly až příliš uhlazené a líbivé a posouvaly hudbu do líbivého mainstreamu. Mimo ně ale de Lucia kromě virtuozity ukázal, že má cit pro flamenco a odkaz lidové hudby.
Nepokoušel se ji učesat, naopak, hrál ji s byvší syrovostí, emocionalitou a náladou. Nepřizpůsoboval ji masovému vkusu, jak to činí Gipsy Kings, svým pojetím dnes úplný protiklad de Lucii. Ten nabízí skutečný prožitek a emoce a ne hraní na city diváků, jimž se podává patřičně přežvýkaná a učesaná podoba folklóru pro masy, tak aby jim jemně podráždil chuťové buňky pečlivě dávkovanou kapkou exotiky, ale nepřinesl nic příliš divokého a zneklidňujícího. De Lucia přitom dokázal nabídnout i lyrické pasáže a ne jen divoké běhy kytar se záplavami drnčících tónů.
De Lucia je skutečný mistr. Ovace ve stoje si v zaplněné Lucerně zasloužil.