Článek
Jak však naznačuje název, nejde o pouhou reprízu. Pětadevadesátiletý umělec sice přenesl svou kolekci do Veletržního paláce, ale podobně jako loni v Itálii, i letos v Praze aktivně reagoval na architekturu, v jejímž kontextu se jeho díla ocitla. Vztáhl je k bílému vzdušnému prostoru paláce monumentálními barevnými geometrickými kresbami.
S kurátorkou Juliou Bailey také využili další příležitost, kterou jim nabídl větší a otevřený prostor Malé dvorany. Instalaci opisující velikost benátského pavilonu doplnili zvnějšku ještě několika velkými objekty, které v Itálii nebylo možné ukázat právě kvůli jejich rozměrům.
Kolíbalovu převážně retrospektivní výstavu určenou pro bienále zasáhla už podruhé nepřízeň osudu. Nejprve byl československý pavilon loni v Benátkách několikrát postižen počasím a souvisejícími záplavami, dokonce na něj spadl strom a poškodil jej, a tak nebyla reprezentativní expozice přístupná po celou dobu trvání přehlídky. Poté, co se loňskou zmarněnou příležitost Národní galerie rozhodla publiku vynahradit a přenést výstavu do Prahy, pro změnu vypukla pandemie koronaviru a pouhých několik dní po vernisáži byly v Česku galerie a muzea uzavřeny.
Nyní se bezpečnostní opatření už zmírňují a Národní galerie je od minulého týdne opět částečně v provozu. Po dvou měsících, kdy se soustředila na virtuální aktivity na internetu, je tedy konečně opět možné zhlédnout mnohé z jejích výstav v přímém kontaktu, přestože stále ještě v omezeném režimu.
Náhodná inspirace
Zpřístupněno zatím nebylo vše a návštěvníci také musejí respektovat zvýšená hygienická opatření. Díla Stanislava Kolíbala si bude možné prohlédnout až do 10. ledna příštího roku.
Kromě nepříznivých událostí provází výstavu také zajímavá shoda okolností. V roce 1925, kdy se Kolíbal narodil, začala stavba Veletržního paláce v Praze a zároveň československého pavilonu v Benátkách. „O století později zůstávají všichni tři přetrvávajícími ikonami národní kulturní identity,“ upozorňuje kurátorka v krátké upoutávce.
Náhody i nenadálé události se však otiskují do umělcovy tvorby průběžně. Jedna z nich dokonce ovlivnila jeho uvažování hned na počátku kariéry. V padesátých letech mu někdo neznámý poslal balíček s monografií amerického sochaře Alexandra Caldera. Mladého umělce, který se tehdy věnoval figurativnímu sochařství, Calderovy práce nadchly. Vznášející se pohyblivé objekty, často tvořené z pouhých několika drátů, které autorův přítel Marcel Duchamp nazval „mobily“, neodpovídaly sochařské tradici, jaká se tehdy pěstovala na českých uměleckých školách.
V protikladu k mobilům začal Calder později vytvářet takzvané „stabily“ a Stanislavu Kolíbalovi se díky němu inspirativně otevřel svět geometrie, v němž se začal intenzivně zabývat nejen rovnováhou, ale i děním mezi chaosem a řádem.
Výstavu otevírá dílo Počátek věcí, v němž se podle kurátorky odráží i Kolíbalovo pojetí sebe sama jako umělce. „Je to jedna z prvních prací, kdy jsem začal používat geometrii, začal spolupracovat s architekty a rozloučil se s figurou. Lépe mi umožňovala vyjádřit mé téma,“ řekl Kolíbal na vernisáži.
Použité geometrické prvky, budící zdání nahodilého pořádku, vzájemného provázání a řádu, se odrážejí v jeho veškeré další tvorbě. Na Calderovy „stabily“ pak přímo reagoval dílem, jemuž dal název Labil. Objekt složený ze čtyř bílých polokoulí opírajících se o sebe je už dávno Kolíbalovým ikonickým dílem.
„Navzájem na sobě závisejí, kdyby se o jednu zavadilo, spadnou všechny,“ komentoval jej stále aktivní umělec, který se po celý život zajímal také o proměnlivost uměleckého díla nahlíženého z různých perspektiv.
O konceptuálním propojení jeho veškeré tvorby a hloubce, s níž v ní rozvíjí své celoživotní téma, se může návštěvník přesvědčit také u loňské série akvarelů. Těmi reaguje na zásadní cyklus svých berlínských kreseb z 80. let, od nichž pak v 90. letech odvíjel prostorové objekty.