Článek
Po pětadvaceti letech ve skupině J. A. R. jste se rozhodl vydat svou v podstatě první sólovou desku. Co vás k tomu vedlo?
Primárně vystoupit ze stínu firmy J. A. R. Kapela mě kryla, jsem její důležitou součástí, ale za konečný výsledek jsem v ní odpovědný vždycky jenom trochu. Na albu Špička jsem se chtěl představit jako rapper, vypravěč příběhů, šansoniér, to vše bez podpory velkého orchestru, produkce Romana Holého a bez podpory kamarádů. Chtěl jsem se k tomu dílu postavit sám za sebe a zkusit ho dotáhnout do podoby alba a knihy. To se povedlo. Kniha vyšla loni, jmenuje se Tali Bachtar. Vznikl vlastně takový oldschoolový soubor.
Vaším spolupracovníkem na desce je slovenský skladatel a muzikant Oskar Rózsa. Proč jste oslovil zrovna jeho?
Šlo mi o to, aby se mnou točil člověk z úplně jiného světa, než je svět J. A. R. V té kapele je obrovská nástrojová barevnost, pořád se v ní hraje. Já jsem se ale chtěl přemístit do světa, jenž je mnohem komornější. Přitahuje mě šanson a vyprávění, a Oskar Rózsa byl ten, kdo mi s tím výrazně pomohl.
Jaký je rozdíl ve vašich textech pro J. A. R. a těmi pro album Špička?
V J. A. R. jsme tři zpěváci, kteří zpívají příběh, jenž na sebe navazuje a něco tvoří. Na mém albu je jenom jeden hlas, který to musí všechno odvyprávět sám. V těch textech jsou mnohdy přesmyčky a proluky, které používám i při psaní textů pro J. A. R. Teď je ale musím všechny odříkat a odrapovat sám, není tu nikdo, kdo by mi dělal kontrapunkt. Šel jsem do toho s tím, že si zachovám pozici jakéhosi monotematického deklamátora. Oskar Rózsa mi to ale nedovolil a chtěl, abych se snažil zpívat. Díky tomu je Špička v přednesu mnohem barevnější, než jsem si před začátkem natáčení představoval.
Přitom se nedá říct, že byste na desce vyloženě zpíval…
Máte pravdu, zpívání jsem vážně nepropadl. Není to teď ale kolovrátek, podařilo se nám najít více výrazů a díky snaze zpívat je do skladeb implantovaný ten šanson.
Je pro vás přitažlivý?
Šanson vlastně byl můj cíl, velmi mě zajímá. Bohužel jsem už trochu propadl rapové manýře, ve které nejde o hluboký prožitek. Dostal jsem se při psaní textů několikrát do situace, kdy jsem se některé názory styděl ventilovat. Musel jsem si je tedy nejdříve obhájit sám před sebou a volit správná témata.
Hovoříte o příběhu ve vašich skladbách. Neztrácel se vám někdy ve zvukomalebnosti, na které vaše texty stojí?
To se nesmí stát. Problém bývá spíš v tom, jak na příběh nazírá autor a jak na něj hledí posluchač. Ten totiž zdaleka nemá všechny informace, jež měl při psaní autor. Někdy to možná trochu vypadá, že se z mých textů příběh ztratil. On tam ale je, já jsem ho jen nechtěl popisovat reportážně.
V jakém stavu jste texty psal?
Ve stavu naprosté střízlivosti. Asi narážíte na to, že jsme s kolegy ze skupiny J. A. R. procházeli v minulosti takzvaným drogovým obdobím. Ta doba pro mě ale byla až nepříjemně realistická. Nedovolila mi odpoutat se k nadhledu. Vnímal jsem tehdy realitu nesmírně nepříjemně a psalo se mi špatně. Mám to už ale za sebou, skončilo to někdy před dvanácti lety.
Budete album Špička prezentovat koncertně?
Chceme to zkusit. Jako slepý k houslím jsem díky Oskaru Rózsovi přišel k fantastické kapele, se kterou bychom chtěli letos na podzim vystupovat. Rádi bychom koncertovali v menších prostorech, kam se náš šanson hodí.