Článek
Syn oslavovaného básníka se kromě svého aktivismu a kritického postoje dostal do hledáčku zahraničních odborníků řadou dnes již legendárních konceptuálních výstav a performancí. Čtyřiapadesátiletý Wej-wej se zabývá i fotografií, sochou, designem, působí také jako kurátor. Kvůli svému zájmu o architekturu založil studio FAKE Design, je rovněž spoluautorem návrhu olympijského stadionu v Pekingu s lidovým názvem Ptačí hnízdo. Prý se do toho pustil, protože „jednoduše miluje design“.
Wej-wej ve své tvorbě cituje řadu známých čínských umělců, přiznává vlivy Duchampa, Warhola, Beuyse. Ohromný mediální ohlas se mu dostal loni v říjnu, kdy pro londýnskou Tate Modern připravil instalaci sta miliónů porcelánových slunečnicových semínek o celkové váze deset tun.
Ti, kdo jsou u vlády, si mohou dělat, co se jim zachce, mají neomezenou moc. A když nemají Číňané žádný jiný způsob, jak se vyjádřit, tohle je způsob, který považují za možnost ukázat svou nespokojenost
Ručně je dva roky vyrábělo přes tisíc a půl sklářů v čínském městě Ťing-te-čen. Původně měli návštěvníci hromadou semen procházet, zjistilo se však, že víří nepříjemný a alergie vyvolávající prach. Galerie proto pohyb v instalaci zakázala. Jak příznačné pro toxiny obsahující levné produkty, které zaplavují svět a ničí zdraví i životní prostředí.
V Německu se stal populární před čtyřmi lety účastí na Documentě. Tehdy pozval do Kasselu 1001 Číňanů nejrůznějších profesí – vybráni byli prostřednictvím otevřeného pozvání zveřejněného na blogu. Umělec jim dokonce navrhl šaty, zavazadla a dočasný domov ve staré textilní továrně. Tři měsíce je nechal bloudit městem…
Zájem nedávno vzbudila exhibice v Tchaj-peji, kde byl hlavním exponátem objekt sestavený z tisícovky bicyklů coby reakce na rychlé tempo sociálních změn v Číně.
Aktivista a provokatér
Čínské vládě pochopitelně Wejwejovy aktivity vadí, a čím masověji se o něm ve světě píše, o to víc je terčem cenzury nejen jeho slavný blog, ale roste i zájem úřadů nepohodlného umělce, zároveň velmi bohatého muže se zbavit. A čím si drzý kritik proti sobě oficiální kruhy tak popudil?
Mimo jiné organizací nezávislého vyšetřování zřícení škol při zemětřesení v provincii S’-čchuan v roce 2008 nebo podporou aktivistů při vyšetřování loňského požáru výškové budovy v Šanghaji. Obě tragédie stály život stovky lidí. Letos v dubnu byl zatčen na pekingském letišti v rámci zátahu proti kritikům vlády – chystal se totiž odletět z Číny.
Zadržování avantgardního výtvarníka na utajeném místě vyvolalo ve světě značný nesouhlas. Po skoro třech měsících byl nakonec na kauci propuštěn, rok ale nesmí poskytovat rozhovory, setkávat se s cizinci, používat internet či komunikovat s obhájci lidských práv. Nesmí ani opustit hlavní město.
Uměleckého provokatéra Aj Wej-weje zachycuje exponát na bruselské výstavě.
K tomu se připojila vykonstruovaná kauza daňového nedoplatku, který Peking zdůvodnil „hospodářskou kriminalitou“. Žádný důkaz nebyl předložen, zmíněný nedoplatek údajně dluží společnost, pro kterou Wej-wej pracuje, ale jež je vlastnictvím jeho manželky. Informace obletěla svět a strhla lavinu pomoci v zahraničí i samotné Číně. Jeho fanoušci mu ze solidarity začali posílat (někteří dokonce v balíčcích házet na zahradu) své peníze, aby dal dohromady patnáct miliónů jüanů (přes 40 miliónů korun) na vyměřenou pokutu.
„Je to prosté. Ti, kdo jsou u vlády, si mohou dělat, co se jim zachce, mají neomezenou moc. A když nemají Číňané žádný jiný způsob, jak se vyjádřit, tohle je způsob, který považují za možnost ukázat svou nespokojenost,“ komentoval akt pomoci Wej-wej.
Ze sbírky se stala obří demonstrace, peníze posílaly desetitisíce lidí. Úřady vyrovnání však nadmíru komplikují a tahanice pokračují. Aby toho nebylo málo, objevil se další údajný problém. Umělec se v rámci performance nechal vyfotografovat nahý, pouze s bederní rouškou v podobě plyšového zvířete. Výtvor pověsil na internet jako kritiku cenzury. „Udělali jsme to, neboť je to způsob, jak se zbavit strachu a pocitu izolace. Což jsou typické znaky jistých společností,“ podotkl. Úřady se z toho snaží vyrobit pornografickou kauzu, Wej-wejovi tak hrozí další trest.
Uhranutý New Yorkem
Robustní umělec se svéráznou imagí se narodil v roce 1957, jako syn básníka Ai Qinga. Otec s ročním synem byli z Pekingu v rámci kulturní revoluce odsunuti do pracovního tábora, do tři tisíce kilometrů vzdálené provincie. Teprve po dvaceti letech se mohli vrátit do Pekingu, kde se mladík zapsal na studia režie. V roce 1978 spoluzaložil avantgardní Hvězdnou skupinu, která začala pod hesly Páté modernizace podporovat na nástěnných novinách více demokracie a svobody. Nástěnky však byly po roce zakázány a Wej-wej odsouzen na patnáct let, nicméně po nátlaku USA mu byl povolen výjezd do exilu.
V Americe žil v letech 1981 až 1993. Během newyorského pobytu vznikly desetitisíce fotografií. Část z nich, přes dvě stě, je do 18. března k vidění v Berlíně. Umělec ve Velkém jablku prožil důležité období – studoval prestižní univerzitu, seznámil se s Allenem Ginsbergem i Josephem Beuysem. Zachytil zde život mezi newyorskými Číňany, portrétoval umělce a intelektuály, a to vše před a uvnitř kulis tepajícího veleměsta.
Pod stavbou olympijského stadionu Ptačí hnízdo je podepsán i Aj Wej-wej.
„Nezažil jsem žádný kulturní šok. Neměl jsem žádné ideály ani jsem nečekal na americký sen,“ zavzpomínal na svou první americkou zkušenost. Živil se různě – hlídal děti, dělal zahradníka nebo uklízel. Prý se mu líbily všechny práce. Dokonce propadl blackjacku. „Nejvíce jsem si z New Yorku odnesl zkušenost, jaké to je žít ve středu dění, v centru moderní metropole. Na jedné straně však vidíte tolik možností, na té druhé jistou prázdnotu, z níž se nelze snadno vymanit,“ dodal.
Čínský Andy Warhol, jak se mu přezdívá, chce se všemi obviněními bojovat až do konce. Prohlašuje, že nepotřebuje peníze, ale morální podporu. A bude ji potřebovat. Asijský dravec zvyšuje tlak a vysílá o něm do světa skrze státní média jedovatosti typu, že je „deviant a plagiátor“. Potíže a problémy jsou Wej-wejovým konceptem, přijímá odpovědnost nejen jako umělec, ale hlavně jako člověk, jemuž není lhostejné, kam se jeho rodná země řítí.
Jedno je jisté. Čína si zatím nemůže dovolit uměleckého potížistu sfouknout z povrchu zemského, i když se k tomu mohutně nadechuje. Snad se mu podaří nevybočit z cesty, i když cítí na každém kroku pokřivený škleb moci a klid před bouří.