Článek
Série osmi zhruba šestnáctiminutových dokumentů vznikla na motivy knihy socioložky Kateřiny Liškové (1976) Sexual Liberation, Socialist Style, která vyšla před čtyřmi lety v nakladatelství Cambridge University Press a dosud nebyla přeložena do češtiny. Docentka Lišková je rovněž hlavní účinkující v seriálu.
V úvodu prvního dílu vyslovuje pozoruhodnou myšlenku, že studium soukromého a intimního může odhalit, jak je organizován stát a společnost.
Nejprve hlavní pozitiva. Po formální stránce se autorce scénářů, režisérce Kateřině Kořínkové Sobotkové podařilo vytvořit svižnou dokumentární sérii, která by mohla být klidně uvedena v běžném televizním vysílání.
Témata, jimiž se zabývá – ženský orgasmus, homosexualita, transsexualita, ženská emancipace, léčba sexuálních poruch, sexuální osvěta, antikoncepce, interrupce a prostituce v druhé polovině minulého století – nebyla většinou touto formou doposud zpracována.
Divák se tu dozví celou řadu nových či – v případě pamětníků – polozapomenutých faktů a také několik silných příběhů, jako například vyprávění anonymizovaného transsexuála, který patřil mezi první, jimž bylo u nás lékařskými prostředky změněno pohlaví. O tom, že seriál rezonuje a divákům se líbí, svědčí i pěkných 80 % v hodnocení na portálu ČSFD.
Moc odborníků
Každý televizní dokument, který se snaží postihnout historickou realitu, musí nutně zjednodušovat a redukovat. Kronika orgasmu však zjednodušuje někdy až příliš.
Hybateli dějů jsou podle seriálu osvícení odborníci, kteří mají kontakty se světovou vědou a někdy – jako právě v onom výzkumu ženského orgasmu – ji i předbíhají. Odborníci rozhodují o dekriminalizaci homosexuality, výstavbě jeslí i délce rodičovské dovolené.
Ve skutečnosti však v letech 1948–1989 nerozhodovali odborníci, ale straničtí tajemníci. Ti v některých věcech více či méně dávali na rady odborníků, ale podstatou jejich rozhodování bylo naplňování ideologických představ. A každý odborník, který chtěl působit v nějaké vedoucí funkci, musel mít politické krytí.
Seriál vede k závěru, že komunistické Československo bylo v oblastech, o nichž je řeč, velmi pokrokové.
Tato liberálnost však byla buď důsledkem setrvačnosti z meziválečné doby, jako v případě vědeckého výzkumu sexu, nebo šlo o marginální záležitost na nějakém „ostrůvku pozitivní deviace“, který představovala například zmiňovaná kroměřížská psychiatrická léčebna, kde se pod vedením Stanislava Kratochvíla léčily sexuální poruchy.
Už zmíněný údaj, že za více než čtvrtstoletí jeho terapií prošlo asi jen 250 párů, naznačuje, že šlo o limitovanou praxi. Do Kroniky orgasmu by se dala dodat další příbuzná témata, která by vedla k opačným závěrům. Třeba porodnictví před rokem 1989, s jehož dědictvím se stále nejsme schopni vyrovnat, bylo vše jiné než pokrokové, liberální a vstřícné.
Nejvíce diskutabilní je druhý díl seriálu, který se věnuje homosexualitě. Autorky konstatují, že u nás byla dekriminalizována v roce 1961, tedy dříve než v jiných – i západních – zemích, a to díky výzkumům, které prokázaly, že se nedá léčit.
Běžný život homosexuálů po tomto datu pak popisuje fotografka Libuše Jarcovjáková jako jeden velký mejdan v neoficiálních pražských gay podnicích, kam se sjížděli homosexuálové z celé země i blízkého zahraničí a zcela svobodně se oddávali nevázané zábavě – dokud vše nezměnil AIDS.
Tento obraz ale jen málo odpovídá skutečnosti tak, jak ji zachycuje odborná historická literatura, která čerpá z archivních dokumentů, a hlavně rozhovorů s pamětníky.
Franz Schindler, jenž napsal rozsáhlou studii o životě homosexuálních mužů v komunistickém Československu, konstatuje, že samotná dekriminalizace nepřinesla gayům téměř žádné zlepšení životních podmínek.
Společnost byla dále silně heteronormativní, lidé odlišné orientace byli stigmatizováni, ostrakizováni a zesměšňováni, nemohli se legálně nijak sdružovat a o tématu neexistovaly téměř žádné veřejně dostupné informace. Homosexualitu navíc zneužívaly represivní složky.
Prvním a nejfrekventovanějším místem seznamování homosexuálů tak podle Schindlera nebyly uvolněné gay podniky, ale většinou veřejné záchodky. Už to svědčí o tom, v jak nedůstojných podmínkách museli homosexuálové před rokem 1989 žít.
Po roce 1989 všechno špatně?
Seriál bohužel vychází vstříc současným protestním narativům, které šmahem odsuzují vývoj po roce 1989. To se dá doložit třeba na slovech, která v seriálu pronáší spisovatelka Alena Wagnerová. Podle ní bylo Československo na přelomu 60. a 70. let v ženské emancipaci dvacet let před západním Německem, zatímco po sametové revoluci se lidé feministkám jen posmívali.
O tom by se ale dalo důvodně pochybovat, součástí ženské emancipace jsou přece i lidská a politická práva, která komunistický režim nepřiznával nikomu.
Autorky se snaží, a to je velmi sympatické, ukázat, že období, která máme stereotypně spojena s velkými a negativními procesy, jako stalinismus nebo násilná kolektivizace, obsahovala i pozitivní, inovativní a chvályhodné události, jakou bylo například bádání na téma souvislosti ženského orgasmu a neplodnosti.
Přestřelují ale, když toto období vyzdvihují nad naši současnost. Třeba v případě homosexuality, kde došlo k nepopiratelnému pokroku ve společenské atmosféře i legislativě, jim tento pokrok není dostatečný, protože některé země, které homosexualitu dekriminalizovaly později než my, už mají dávno sňatky stejnopohlavních párů.
Nebo v případě dostupnosti interrupcí, kdy v líčení negativního vývoje po roce 1989 přeskakují do Polska, kde na rozdíl od Česka byla skutečně umělá přerušení těhotenství zakázána.
Může se vám hodit na Zboží.cz: Kniha: Sexual Liberation, Socialist Style - Kateřina Lišková