Článek
Teď trávíte většinu času v show Tvoje tvář má známý hlas?
Ano, to je moje náplň.
Když jste dělal Whitney Houston – přestože jste velký muž a ona malá žena – nepřišlo mi to špatné. Byl to nejtěžší úkol?
Udělat ženskou je všeobecně těžké. Před soutěží jsem si maloval, jak bude skvělé, když budu dělat ženu, ale musím říci, že je to náročné. Mně nedošla zásadní věc – oblečení. Ženy mají širší boky a větší zadek a oni ti to musejí nějak udělat. Tak tam strkají vycpávky a ne vždy to vypadá dobře. Druhá věc je, když máš přiléhavé šaty, co udělat se svou chloubou (smích), aby nebyla vidět. To jsou věci, které člověku nedocházejí a pak je nesmírně obtížné to udělat, aby to na kameře působilo dobře.
Zpívat vysoko nevadilo?
Ne, zpívám falzetem běžně.
Co je tedy pro vás nejtěžší typ úkolu? Žena?
Ono je všechno těžké. Třeba Eminem byl těžký, protože tam bylo hrozně textu a on se snad nenadechuje. To nešlo udýchat. Já jsem bojoval s tím, zapamatovat si text a abych se stihul i nadýchnout. I pohybově je Eminem určitým způsobem specifický. Neějtěžší je udělat někoho, kdo je normální, civilní, úsporný. Třeba Seal je těžký. Jak uděláš Seala, když se skoro nehýbá? On dělá něco rukama a stojí. U něj je důležitý ten obličej.
Pak jsem dělal Iggyho Popa, kterého teď uvidíte. To se mi dělalo dobře. Je ultraspecifický a já jsem se do něj úplně zamiloval.
A Iggy Pop vás hudebně oslovuje?
Já jsem ho vůbec neposlouchal. Věděl jsem, že Iggy Pop existuje, ale bral jsem ho jako takového exota. Začal jsem se učit písničku a říkám si „to je vlastně docela dobré“. Nehodnotím to jako instrumentální nebo pěvecký výkon, ale ta duše, energie, která z něj jde, nespoutanost, ten punk je skvělý. Kytary, trochu naboostřené, jednoduchý riff a na něm postavená celá písnička.
Jako starý rokenrol, že? Zdá se primitivní, ale zazpívat to je těžké.
Ano. Přesně tak.
Kromě televize děláte koncerty?
Koncertuju s kvintetem Matěje Benka, se kterým jsme nahráli album Ondřej Ruml zpívá Ježka, Voskovce a Wericha, které dostalo zlatou desku a je celkem ceněné jak kritikou, tak diváky. Jezdíme s tímto projektem a potom jezdím sám s novým projektem Nahubu, kde zpívám hodinu a půl.
Co tam zpíváte?
Mám to postavené tak, aby to byla zábava. Objevuje se tam moje vlastní tvorba i aranže známých písniček. Takhle to proložím, aby se i ten největší hnidopich měl čeho chytnout. Lidi mají rádi, když slyší něco, co je jim trochu povědomé. Někteří rádi poslouchají novou hudbu, ale někteří to, co znají.
Má dnes ještě smysl vydávat album?
Jasně. Teď jsem vydal to Nahubu a už zase přemýšlím nad dalším. Jasně, fyzicky se desky neprodávají tolik, jako když Hanka Zagorová byla na vrcholu, ale o tom prodeji to není. Spousta lidí si to koupí i v elektronické podobě – druhá věc je, že je to ucelený soubor, jako když uděláš básnickou sbírku nebo výstavu obrazů.
Je to vizitka, takový obrázek na tři roky. Když se někdo zeptá, co děláš, tak řekneš: „Podívejte, tohle.“ A zpěvák si tím i pro sebe uzavře nějakou kapitolu. Řekne si: „Tak to bychom měli.“
Bude to jazz, nebo něco hodně moderního?
Bude to tematická věc. Mám rád, když deska má téma. Nebude to složeno z písniček, které sbírám patnáct let, každý pes jiná ves. Písničky budou mít společného jmenovatele. Bude to s kapelou – nebudu se snažit, aby to bylo převratně nové ve zvuku, nebudu používat lesní roh v kombinaci s thereminem. Ne. Normální písničky, které budou mít společného ducha.
Jezdíte do zahraničí?
Nejezdím, když pominu vystoupení pro krajany. Chtěl bych, ale to je složité. Když si vezmu, jak dlouho trvalo, než jsem prorazil tady, a pořád to ještě trvá. Pořád se vlastně snažím prorazit.
V Evropě to chce management...
To by chtělo. Ambice by byly, ale jsem realista. Vím, jak to funguje, a nedělám si velké iluze.