Článek
Nová deska je na první poslech velmi osobní. Byla tak zamýšlená?
Janda: Nebyla, vůbec mě to nenapadlo, alespoň ne v takové míře. S tímhle záměrem nevznikala, ale jestli to tak vyšlo, budiž. Všeobecně si myslím, že písničky a desky by o tvůrci měly vypovídat.
Hned na začátku zpíváte bez doprovodu kapely o tom, že máte radost ze života. To je přece velmi niterný pocit.
Janda: To máte pravdu, v úvodu alba sděluju, že mám radost ze života, že se mi tu líbí a rozhodně nechci natáhnout brka. Ten popěvek je starý asi třicet let. Poprvé jsem si ho zpíval na turné Olympiku v jižních Čechách, kde jsme spali v Park Hotelu v Hluboké nad Vltavou.
Už je zbouraný, byl jsem se tam nedávno podívat. Tenkrát jsem v rámci utužování zdravotního stavu chodil každé ráno na procházky kolem rybníku Bezdrev a tuhle melodii jsem si zpíval jako doprovod. A zpívám si ji dodnes, zvláště když mám pocit, že mě nikdo neslyší. Před nahráním desky mě napadlo, že bych z ní mohl udělat celou písničku.
Je mylné hledat výpověď o Olympiku v písničkách Kámen, co se valí nebo Souhvězdí drsňáků?
Janda: Je pravda, že když jsem dával Karlu Šípovi k otextování písničku Souhvězdí drsňáků, už jsem v té svahilštině, ve které bývají demosnímky nazpívané, to slovní spojení měl.
Text k písni Kámen, co se valí napsal náš bývalý člen Pavel Chrastina. Netušil jsem, že ho napíše tak výborně. Je ale pravda, že od Karavany, která vyšla v roce 1999, je na každé naší desce sdělení fanouškům, že jsme rádi, že tu stále jsme, a že hodláme pokračovat.
Nedá se to jen tak zastavit, je to už moc rozjeté. Kdybychom se zastavili, obrosteme mechem a bude to i náš osobní konec. Já původně už podobné sdělení na tohle album nechtěl. Pavel Chrastina ho tam ale skrze svůj text dostal, aniž bychom o tom mluvili.
V písničce Muzikál, kterou jste napsal, je pocit z návštěvy představení. Co si o českých muzikálech myslíte?
Janda: Je to zoufalá snaha udělat představení, které bude mít světové parametry. Většinou za to ale vůbec nestojí. Navíc se spousta věcí opakuje, nic mě nepřekvapí, a když jdu domů, marně hledám odpověď na otázku, proč dílo vůbec vzniklo. Je to vlastně taková prosba, aby mě už nikdo na muzikály nezval.
S Karlem Šípem jste ale před časem napsali muzikál Ať žije rokenrol!, který také moc úspěšný nebyl…
Janda: Máte pravdu, moc se nám nepovedl. Psaní muzikálů je těžká disciplína. Myslím si ale, že se povedl muzikál Jak se lítá vzhůru. Hrají v něm dvě živé kapely, což lidé ocenili. Dnes už se však podobné věci nenosí. Naživo se v muzikálech nehraje, protože je to drahé, zpívá se na podklad z playbacku. To, o čem by měl muzikál být, tedy o hudbě, je kolikrát až poslední. Moc se v nich kecá a málo zpívá.
Zpěvák a kytarista Petr Janda.
Líbily se vám nějaké muzikály?
Janda: Ledeckého Hamlet byl pěkný a také Dracula.
Vajgl: Na začátku devadesátých let se u nás objevily muzikály Bídníci, Pěna dní nebo Jesus Christ Superstar a chytly se. Měly uměleckou hodnotu, ale u nás se jenom přehrávaly. Ukázalo se, že na ně lidé chodí, a tak začaly vznikat domácí tituly. Témata však postupně ubývala a tuzemské muzikály byly horší a horší. V současné době jsou však pořád něco, co vydělává a co je pro spoustu umělců finanční jistotou. Témata i zpracování jsou však mělké.
Broum: Dokonce si myslím, že řadu zpěváků, kteří v minulosti něco znamenali a něco významného udělali, dostaly muzikály na mizernou úroveň. Nenutí je totiž tvořit.
Valenta: A spousta lidí z muzikálu skončí na protialkoholním léčení. V souborech se totiž dost chlastá.
V písničce Němá konstatujete, že chlap nemůže mít všechny ženské. Je to osobní zkušenost?
Janda: Ta písnička je záhada, protože když si pozorně poslechnete celý text, tak poslední sloka všechno zpochybní. Já ho nakonec hodně předělal, protože se mi vymykal a byla z toho moc velká romantika. To jsem nechtěl, měl jsem představu, že by měl být drsnější. Poselství je ale jasné, nemůžeme mít všechny holky na světě. A když má člověk pocit, že ženské už dobře zná, vždycky se ukáže, že je vůbec nezná.
Jako nejosobnější mi, Petře, na desce připadá vaše písnička Je to tak. Mám pravdu?
Janda: Pro mě je to spíš taková písnička všedního dne. Nastartuju auto, někam jedu, přemýšlím o světě, prostě přemítání v prázdném autě. Je to také téma, které mě pálí. Můj brácha je v domově důchodců, je po mrtvici nehybný na vozíčku. Každý pátek ho vozím do hospody na pivo a mariáš. Do té písně si mi nějak nachomýtl, protože na něj pořád myslím. A je tam také konstatování, že s druhým bratrem se nestýkám, což mě strašně mrzí. Vlastně je to úvaha o tom, jak se rozpadá život.
Vajgl: Na předešlé desce byla písnička Jen tak si jdu. Šlo v ní o holku, ale nálada byla podobná.
Kdy vyjde třetí část trilogie Souhvězdí?
Janda: Že tahle trilogie vzniká, je shoda náhod. Před rokem jsem u příležitosti vydání alba Souhvězdí šílenců plácl něco, co jsem neměl promyšlené. Oznámil jsem, že je to první album ze zamýšlené trilogie, a všichni to napsali. Nyní se s tím prohlášením musíme jako kapela vyrovnat, což činíme. Původní záměr to ale nebyl, jde to na vrub mé prostořekosti a neuváženosti.
Prozradil jste ale i názvy alb…
Janda: Přesně tak, to jsem si také vymyslel. A řekl jsem, že druhou desku bude křtít urolog a třetí psychiatr. Urologa na náš koncert v Lucerně 5. prosince, kde se bude album Souhvězdí šílenců křtít, mám. A nedávno se mi přihlásil jeden patolog. To jsem taky někde řekl, že patolog pokřtí naší poslední desku. Zkrátka to dodržíme. Příští rok vyjde Souhvězdí romantiků a trilogie bude završena.
Valenta: Kapela, která dělá nové věci, žije. Mohli bychom ze starých hitů sestavit klidně i několik koncertních programů. Nás by to ale tak nebavilo.