Článek
V neděli oslavíte své padesátiny koncertem v pražském Paláci Akropolis. Proč jste se rozhodl mít oslavu na pódiu?
Před třemi lety jsme uspořádali koncert k mým pětadvaceti letům v profesionální muzice. Akce dopadla docela dobře, a tak mi lidé, kteří ji pořádali, nabídli, že bychom mohli k mé padesátce udělat něco podobného. Uspořádáme to na stejném místě, protože v Paláci Akropolis je příjemně.
Pozval jste si řadu hostů - Trio Ivana Hlase, Vladimíra Mišíka, Vlastu Třešňáka, Vladimíra Mertu a další. Na koho se nejvíc těšíte?
Předně se té akce trochu bojím, protože s sebou ponese spoustu především technických problémů. Budu v Akropoli celé odpoledne, takže večer už asi budu docela unavený. Na druhou stranu se těším na všechny hosty. Nevím vlastně, co tam vznikne, jelikož se spoustou lidí nebudu zkoušet a večer pak budeme improvizovat. S Vlastou Třešňákem jsem na pódiu nikdy nehrál a přesto jsme to nechali na improvizaci, s Vláďou Mertou budeme také improvizovat. Těším se na okamžiky, o kterých nevím, jak budou vypadat. Všechno je otevřené. Třeba to dopadne dobře.
Když jste před osmadvaceti lety začínal jako profesionální muzikant, představoval jste si, na jaké úrovni a kde budete v padesáti letech?
V životě by mě nenapadlo, že se v padesáti budu pořád živit hudbou. Když jsem začínal u Marsyas, což byl tenkrát můj splněný sen z mládí, vůbec jsem netušil, že to všechno bude trvat takhle dlouho. V padesáti ale pořád hraju muziku, kterou mám rád, s lidmi, které mám rád. To mě těší.
Které hudební období pro vás bylo nejkrásnější?
Na to jsem už trochu odpověděl. Myslím si, že všeobecně je to nejkrásnější v okamžiku mládí. To má člověk spoustu snů a muzika ho emocionálně strašně bere. Když jsem studoval, byly mé nejoblíbenější české kapely Marsyas a Etc. Když jsem se pak do Marsyas dostal, bylo to pro mě neuvěřitelné štěstí. Tehdy to asi bylo mé nejkrásnější hudební období.
Chtěl jste někdy s muzikou skončit?
Mívám to periodicky. Na pódiu to většinou všechno vypadá jako pohoda. Muzikanti se usmívají, hrají písničky, na které lidi dobře reagují, všechno šlape. Přitom je to někdy veliká peripetie, protože v každé kapele dříve nebo později nastanou krizové okamžiky, mezi lidmi to začne skřípat a přicházejí průšvihy.
Velkou roli v tom hraje i přibývající věk. Třeba cestování v autě je už dnes pro mě otřesný zážitek. Většinu života nedělám nic jiného, než že sedím v autě a jedu někam hrát. V létě je uvnitř až padesát stupňů. Když pak ale člověk vyleze na pódium a začne hrát, uvědomí si, že dělá to, co celý život chtěl. Protože to můžu dělat i v padesáti, je to veliké štěstí.
Známe vás především jako violoncellistu, i když hrajete také na kytaru, baskytaru nebo housle. Proč jste si zvolil jako svého hlavního průvodce hudebním životem právě violoncello?
Když jsem chodil na základní školu, přišel tam učitel z hodonínské hudebky a zkoušel náš hudební sluch. Rodičům vytipovaných dětí pak vzkázal, že jejich ratolesti mají dobrý sluch a pokud chtějí, aby chodily do hudební školy, ať se ozvou. Hodonínská hudebka tehdy nabízela výuku hry pouze na čtyři nástroje: harmoniku, housle, klavír a violoncello. Naši si usmysleli, že by bylo dobré, kdybych hrál na cello, no a já s tím souhlasil, takže jsem si to tenkrát spolurozhodl sám.
Vydáváte své první sólové album Noční lov, na kterém v textech vzpomínáte na dětství a mládí na Moravě. Jakou roli ve vašem životě Morava hraje?
Prožil jsem tam krásné dětství. Měl jsem skvělé babičky i dědy, rodiče, kteří jsou zaplaťpánbůh stále naživu a zdraví jim slouží, jsou výborní lidé, kteří by pro mě udělali první a poslední.
Zažil jsem tam také osm roků v cimbálové kapele, v níž jsem se naučil řadu věcí, které se mi později hodily v bigbítu. Třeba improvizaci. Myslím dokonce, že jsem byl vůbec první cellista v cimbálovce u nás a svoji cestičku jsem si tedy musel najít sám. Na Moravě jsem vyrostl, strávil jsem tam mládí a stále pro mě znamená něco výjimečného. V hudebním i osobním životě.
V textech na nové desce jste velmi osobní. Proč?
Texty jsem nikdy moc nepsal, ale tentokrát jsem se snažil s nimi bojovat. V padesáti se člověk snaží trochu otevřít a svěřit se s věcmi tak, jak v něm jsou. Pokud v sobě mám nějakou pravdu, tak vylezla prostřednictvím těchto textů.
Co pro vás album Noční lov vůbec znamená?
Deska nevznikla vyloženě k padesátinám. Nejdřív jsem dostával od spousty kamarádů impuls k tomu, abych něco nahrál. Když se pak rozhodlo, že bude narozeninový koncert, řekli mi, jestli bych to nechtěl spojit s vydáním desky. Měl jsem v šuplíku sice jen asi dvě písničky, ale řekl jsem, že to zkusím. Domluvil jsem se na spolupráci s kytaristou Norbim Kovácsem, ale netušil jsem, jak dlouho mi bude trvat dát dohromady repertoár. Posledních několik měsíců jsem byl myšlenkami mimo realitu, protože jsem se písničkám i textům maximálně věnoval. I díky tomu jsme to všechno stihli.
Je to písničkářská deska. Je to styl, který vás nejvíc baví?
Když jsem přišel do Marsyas, hráli folk-rock. Myslím si, že je to žánr, který mě opravdu baví nejvíc - troška folku a troška bigbítu. I když jsme pak s Vláďou Mišíkem jednu dobu hráli rockové věci, na stárnoucí kolena se vracím k akustičtějšímu zvuku. Tahle deska to vyloženě naplňuje.
Jaké máte další hudební plány?
Nikdy jsem moc neplánoval, protože v muzice člověk nikdy neví co se stane a kam ho vítr zanese. Živím se jí už ale třicet let, v podstatě neumím nic jiného. Proto můžu doufat, že mi to vydrží a budu s dobrými spoluhráči a s dobrými textaři dál dělat hudbu, která má hlavu a patu. Nic víc si nemůžu přát ani plánovat.