Olda Říha z Katapultu: Chtěl bych napravit svět, ale nevím jak

Katapult nicméně funguje, jak se sluší a patří. Trojice Olda Říha (zpěv, kytara), Andy Budka (baskytara, zpěv) a Ondřej Timpl (bicí) je pohromadě od roku 2009 a před několika dny vydala nové řadové album nazvané Kladivo na život.

„Podařilo se nám navázat na předešlou sestavu Katapultu a je nám spolu tak dobře, že máme dost síly a energie vydávat alba. Stejně jako Rolling Stones nebo AC/DC i my koukáme na svět a chceme reagovat na to, co se v něm i v nás děje. Už nikdy nebudeme vydávat album každý rok, nic nás k tomu nenutí. Muzikantské pnutí nás ale vede k tomu, abychom to občas udělali a abychom koncertovali,“ ozřejmuje Právu Olda Říha.

K realizaci novinky ho prý, jako skladatele Katapultu, dovedla touha vyjádřit se k současné situaci ve společnosti. „Nechtěl jsem to ale udělat protest songem nebo politickou písničkou,“ vysvětluje.

„Hledal jsem inspirace a našel jsem je v básních Johanna Wolfganga Goetha, v Macbethovi od Williama Shakespeara, v Hemingwayových či Salingerových prózách nebo v básních Františka Gellnera, který tvorbu Katapultu provází už řadu let. Když jsem díla a životy těchto velikánů studoval, zjistil jsem, že ve svých časech prožívali to samé, co teď prožíváme my.“

V titulní písničce Říha zpívá: my jsme to kladivo, bušíme naživo, kladivo na život, máme všeho dost. „Ať si to každý vysvětlí, jak chce,“ usmívá se. „Třeba tak, že máme dost naší vlády, anebo že máme všeho dost a žijeme v přepychu. Je o čem přemýšlet. Ten text inspiroval Goethe.“

Text písničky Osobní je zhudebněnou básní Františka Gellnera. „Miluju ho, jeho básně čtu pořád dokola. Problém je, že v nich jsou archaismy, které se do naší hudby nehodí. A tak když se mi něco opravdu líbí a jenom trochu lze změnit archaismy, může vzniknout písnička. Když jsem četl báseň Osobní, málem jsem se z toho zbláznil. Došlo mi, že je vlastně o mně a o Katapultu.“

Říha si pochvaluje mladé spoluhráče, které kolem sebe v kapele má. Vztahy s nimi jsou prý bezvadné a tvůrčí. Přesto fakt, že se po smrti baskytaristy Jiřího „Dědka“ Šindeláře v lednu roku 2009 podařilo kapelu udržet v chodu, považuje za malý zázrak. Chystal se už tenkrát na to, že bude nahrávat a vystupovat sólově a legendu Katapult uloží k ledu. Bývalí členové Tolja Kohout, Jiří Stárek a Karel „Káša“ Jahn už totiž také zemřeli.

„Strašně mě tíží, že z našich životů zmizely hrdost, morálka, odpovědnost, pravdomluvnost a hlavně mravnost. Já vím, co je mravnost. Je dokonce zakotvena v občanském zákoníku, jenomže spousta lidí to neví. Stál jsem jednou u soudu a obhajoval se před totálními podvodníky. Na jednom přelíčení jsem si vzal slovo a řekl jsem, že podle paragrafu o tom, že se má podnikat mravně, se nechová ani protistrana, která mě žaluje, ani soudkyně,“ říká Říha.

„Pro mě je dané slovo nebo napsaný e-mail nade vše. Pro spoustu lidí ale slovo nebo slib nemají žádnou váhu. Chtěl bych to napravit, ale nevím jak,“ dodává trochu smutně, nicméně odhodlanost je v jeho očích patrná.

Tvrdí, že nepřestává hledat řešení, stejně tak nepřestává milovat rock-and-roll, kterému před lety absolutně propadl. Je mu osmašedesát a je muzikant, který je naštvaný na to, co se kolem něho děje.

„Album Kladivo na život není jen osm písniček poskládaných za sebou. Musí se poslouchat v pořadí, tak, jak jsme poslouchali desky v době, kdy jsme byli mladí a čekali na každou novou se zatajeným dechem. Vždycky mi jde o to, aby naše alba měla smysl,“ uzavírá.