Článek
Silný příběh, místy v syrovém podání, rozdělila do čtyř časových úseků vymezujících životní etapy od narození v roce 1929 až do roku 2018, a v rámci nich do krátkých kapitol představujících vzpomínky, události, příhody. Ať už mapuje způsob života a fungování domácnosti rodiny v předválečném Československu, kdy pro ni jedním z největších „dramat“ bylo setkání se živou žížalou, když na ni jako asi tříletou při procházce s maminkou vykoukla na pískovišti ve Stromovce, až do té doby, než se ve třetí třídě dozvěděla „Jsi Židovka“ z lístečku zanechaného na školní lavici.
Nebo když popisuje tajná vyučování židovských dětí ještě v Praze a po transportu v roce 1942 i v Terezíně, boj o přežití v „rodinném“ táboře v Osvětimi, setkání s Mengelem, ponižování esesačkami, téměř vyhladovění v koncentračním táboře Bergen-Belsen, či pocity, když se jako ani ne šestnáctiletá vrátila po válce do Prahy. Sama. Ve frontě na doklady se potkala s Otou B. Krausem. Jeho bratra zahlédla už před deportací, na pražském Hagiboru, jediném místě, kde si směly židovské děti společně hrát, zpívat a sportovat, v blízkosti legendárního učitele sportu Fredyho Hirsche.
Otu pak viděla v Terezíně na dvoře a na dětském bloku v Osvětimi, ale teď spolu poprvé mluvili. Čekalo je pětapadesát společných manželských let. Také jeho nacisté připravili o celou rodinu a po únorovém převratu komunisté o továrnu na dámské prádlo po jeho rodičích, a ještě musel zaplatit daně za celou dobu války, ačkoliv továrna byla zabrána Němci.
V roce 1949 už s jedním synem a velkými nadějemi emigrovali manželé Krausovi do Izraele.
„Po celých sedm let, jež jsme prožili v kibucu, ve mně přetrvával pocit, že život tam je jen nějaká provizorní a dočasná epizoda,“ píše Dita Krausová ve své knize a konkretizuje kibucnická pravidla, která by byla pro málokoho z nás přijatelná.
Po absolvování kurzů pedagogiky Dita dvacet osm let učila. Vychovali tři děti. Po všech možných peripetiích se usadili v Netanyi, kde žije dosud. Nyní si hraje s pravnoučaty, je ráda, že může cestovat, naslouchat hudbě, řídit auto, číst knihy, malovat květiny, hrát bridž, plavat ve Středozemním moři, setkávat se se starými přáteli a seznamovat se s novými.
Jednou z epizod Ditina života se inspiroval španělský spisovatel Antonio G. Iturbe k napsání románu Osvětimská knihovnice. Jako bestseller byl přeložen do dalších osmnácti jazyků, včetně češtiny.
„Jsem šťastná, že přes Hitlerovy snahy nás vyhubit tu je nyní čtrnáct Krausových poválečných potomků,“ uzavírá své vyprávění. „Trvalo čtyřicet let, než jsme mohli navštívit svou starou vlast.“ Od té doby se vrací každoročně, někdy i vícekrát, protože má ráda českou kulturu.