Obrazy obklopené slovy

Malíř Patrik Hábl dlouhodobě přitahuje pozornost svým experimentálním přístupem k malbě, kdy využívá malířské i grafické postupy. Známý je především jako abstraktní umělec, který se zajímá o propojení monumentálního díla s architekturou. Patří k několika současným českým výtvarníkům, jejichž díla se úspěšně prodávají v zahraničí.

Dražila se jak v aukční síni Sotheby’s, tak u konkurenční Christie’s. Nicméně v DOX teď poprvé veřejně představuje také jinou, komornější polohu své tvorby, k níž ho přivedl dlouhodobý zájem o klasický portrét a díla starých mistrů.

Anna Beata Háblová je původní profesí architektka a urbanistka, ale už delší dobu se intenzivně věnuje literatuře, a to v psané i mluvené podobě, setkávají se s ní i posluchači Českého rozhlasu, píše pro stanici Vltava. Je autorkou čtyř básnických sbírek, věnuje se autorské performanci zvané slam poetry, nedávno dopsala svůj první román. Do společné výstavy přitom vstupuje všemi vrstvami své tvorby.

„V každém ze tří pater výstavního prostoru se oba umělci setkávají, různými prostředky prohledávají terén svého média a testují propustnost jeho hranic,“ uvádí kurátorka jejich společného projektu Michaela Šilpochová, která se zabývá právě vztahy mezi výtvarným uměním a literaturou a jejich vzájemnými vlivy.

Výstava začíná ve spodní části věže DOX v komorní až pietní náladě. Stěny v několika řadách obepínají portréty v tmavých barvách, s kovovými lesky, kdy se na hloubce, mnohotvárnosti a proměnlivosti malby podílí v přítmí místnosti i jejich nasvícení reflektory. Rychlé, kresebné tahy štětce prozrazují práci alla prima s využitím rozmývání a vymývání.

Malíř říká, že v obrazech se vyrovnával s úmrtím svého bratra, mezi portrétovanými osobnostmi lze najít i předčasně zemřelé umělce – Franze Kafku nebo Vincenta van Gogha. Prostorem zní hlas recitující haiku.

V prostředním patře se malby otevírají světlu a barvám, slovo je obepíná v psané podobě. Verše si všimnou větracích prvků a usadí se hned vedle nich, na stropě se rozhovoří o navrtaných háčcích, ovinou se kolem lišty.

Za nejmonumentálnějším plátnem této části výstavy se ale skrývá ještě uzavřený prostor s videoinstalací nazvanou Eco slam, z níž se rozléhá autorčin zadýchaný hlas, do něhož vstupuje ještě robotický přednes. Uvnitř video na třech stěnách zobrazuje nohy běžící lesem.

Text promlouvá o zkušenosti s konzumním způsobem života. „Nejsem zrovna zvyklá běhat, svým zadýchaným hlasem jsem chtěla zprostředkovat divákům pocit stresu, který budí i scenérie postupně vysychajícího lesa. Podobný stres zažívám i v prostředí velkých korporátů, kde jsem pracovala nebo kde pracují moji kamarádi a kde člověk velmi rychle vyhoří,“ říká autorka.

Barevná, ale převážně monochromatická plátna v této části výstavy působí na první pohled čistě abstraktně, ale v symetricky rozložených skvrnách chvílemi připomínajících známý Rorschachův psychologický test se dají vyčíst fragmenty tváří nebo postav. Malíř je tvoří originální technikou, kterou objevil náhodou před lety.

„Původně jsem maloval tvář, obraz byl přecpaný, byl jsem z něj nešťastný, a tak jsem ho složil a odhodil do kůlny. Po dvou letech jsem při jejím vyklízení zjistil, že tam leží i tahle hromádka neštěstí, a otevřel jsem ji. Od té doby se snažím tuhle techniku rozvíjet,“ vysvětluje.

Používá olejové barvy ve více vrstvách, některé z obrazů jich mají až osm devět. Mokré plátno pak několikrát přeloží, uskladní ho a nechá ho schnout dva až tři roky. „Když ho pak rozbaluji, barva už je zaschlá a vytvrdlá a musím obraz otevírat doslova centimetr po centimetru. Následně ho vypínám znovu na rám,“ dodává. Obrazům proto říká vytrhávané.

Ve vrcholu věže pak představuje dosud neznámou součást své malířské tvorby. Už třicet let se zajímá o klasický portrét a díla starých mistrů. Maluje jejich kopie v měřítku jedna ku jedné a potom je přetváří: barvy stírá, rozmazává nebo na ně otiskuje další vrstvy, takže původní námět pak přes finální zpracování prosvítá – někdy více, někdy méně. Jejich instalace na stěnách připomíná třeba středověkou kapli.

Tradiční malířský žánr v nejvyšším prostoru věže provází Anna Beata Háblová i tradičním literárním žánrem. Části svého nedávno dokončeného románu vystavuje zavěšené na dlouhých svitcích odkazujících k počátkům psaného slova.

„Je to o holce, která neuspěje jako malířka a musí pracovat jako prodavačka. Protože má ale uměleckou fantazii, vidí na svém okolí ještě něco jiného než ostatní, ale ti ji nechápou, je pro ně exot,“ naznačuje autorka, o čem bude vyprávět její první román, který teprve vyjde.

Manželská spolupráce na výstavě jim prý přinesla i vtipné třecí plochy. „Jednou jsem si chtěla při natáčení videa půjčit do lesa Patrikovy boty, protože bylo bláto. Můžete si představit, jak to asi dopadlo,“ směje se Anna Beata. „Boty se nepůjčují a do obrazů se nemaluje,“ dodává s potutelným úsměvem Patrik.

Už teď jsou ale prý rozhodnuti, že jejich první společný projekt nebude poslední. A tak možná nakonec dojde i na ty Anniny vpisky do Patrikových obrazů nebo na řadu dalších nápadů, které tentokrát nerealizovali.

Může se vám hodit na Firmy.cz: