OBRAZEM: Sprejeři míří z ulic do galerií

„Na české graffiti scéně se pohybuje velké množství lidí spojených s uměním,“ říká známý writer, grafik a výtvarný umělec Zdeněk Řanda, který tvoří pod pseudonymem Pasta Oner. „Na druhou stranu graffiti sama o sobě uměním nejsou a lidé, kteří tento styl vyznávají, se jasně vymezují. Pokud tenhle styl chcete někam zaškatulkovat, tak správná škatulka je prostě graffiti.“

„První piecy (označení pro jednotlivou kresbu) jsem začal dělat ve třinácti. Souběžně s tím jsem se nějak přirozeně věnoval i výtvarnému umění. Když jsem nemaloval po zdech, byl jsem v dílně a něco tvořil,“ vzpomíná muž, který se stal výraznou osobností nejen na graffiti scéně, ale i ve street artu a během posledních deseti let dobývá galerie a velmi úspěšně i svět grafického designu.

Vývoj přes umění rozeseté po ulicích ke klasičtějším formám považuje za přirozený, a zvlášť pro streetartové umělce typický. Dnes nosí jeho design na oblečení příznivci firmy Adidas nebo můžete mít v kapse telefon LG s popartovým krytem, který navrhl.

„Na letošním Designbloku byla limitovaná série kol podle mého návrhu,“ dodává Pasta, který si jako jeden z mála designérů u nás vydobyl tvůrčí svobodu a nepřijímá zakázky, kde by se musel příliš podřizovat každému přání klienta.

„Samozřejmě že jsem se zadavatelem o výsledku práce ochoten jednat. Mám své hranice a nejsem pankáč. Pravda ale je, že potřebuju tvůrčí svobodu, a maximálně diskutuju tak o barevnosti. Buď někdo chce Pastu, nebo nechce Pastu, tedy design, za kterým si stojím,“ vysvětluje Pasta, který si v roce 2002 založil sítotiskovou dílnu.

Krom toho stihl vystavovat na zhruba třiceti výstavách, ať už u nás nebo na světové výstavě v Šanghaji a v českém centru v Bruselu. I přes svoji uměleckou vytíženost se stále rád vrací ke sprejům a zdím. „Z legrace tomu říkám rybaření. Dneska už je to pro mě odpočinek. Většinou se sejdeme s kamarády na drink. Než se setmí, probereme spoustu věcí, a když je tma, jdeme malovat.“

Jeden z Pastových posledních kousků je k vidění v pražských Vršovicích na legálním úseku, který pro writery vymezila městská část Praha 10. „V současné době dělám občas legály a sem tam i nějaké nelegální zdi. Čím jsem starší, tím jsem línější,“ říká teprve dvaatřicetiletý Pasta s úsměvem.

V médiích se vedou často vášnivé debaty o tom, jestli je graffiti uměním se svým platným místem na ulici, a je opravdu těžko říci, který sprejer se cítí být tvůrcem hodnotného uměleckého díla. Ale Pasta v tom má očividně jasno.

Část mladých lidí u nás, které adrenalinová zábava okouzlí, tak jako tak tíhne k uměleckým formám a jejich budoucnost ve světě výtvarného umění, architektury a dokonce i filmu je nasnadě.

„Je to paradoxní, ale kromě výtvarných a filmových oborů se spousta writerů právě o architekturu zajímá, i když po ní vlastně píšou. Často jde o amatérský zájem, ale najde se i hodně takových, kteří architekturu vystudovali,“ říká Pasta o svých souputnících-architektech, kteří se malováním na zdi zabývali nebo zabývají.

Pasta sám začal pomalovávat Prahu spolu s jinými writery už na začátku devadesátých let minulého století. I když v tomto období ještě musel dodržovat povinnou školní docházku, byl jedním z těch, kteří položili základy českého graffiti.

Drtivou většinu umělců, kteří v dnešní době svoji tvorbu prodávají, zastupuje - oficiálně nebo neoficiálně - vždy jen jedna galerie. Pasta momentálně spolupracuje s pražskou Chemistry gallery. Ta připravila od 22. září jeho samostatnou výstavu Peep Show.

Už letos na jaře předvedla Pastu a další dva umělce, kteří dlouho malovali především po pražských zdech a významně se podíleli na tom, čemu dnes říkáme česká graffiti scéna a také český street art.

Pokud návštěvníci výstavy čekali graffiti přenesené na plátno, nedočkali se. Umělci si sice do galerie přinesli přezdívky z ulice Pasta, Point a Tron, ale předvedli své práce, na kterých nemusí být vliv sprejování po zdech na první pohled ani vidět.

Chemistry gallery, která zastupuje především mladé umělce ještě studující na školách nebo čerstvé absolventy, vsadila na to, že spoustu lidí nějakým způsobem zajímá nebo okouzluje fenomén psaní po zdech. Dala tak dohromady lidi s bohatou a zajímavou sprejerskou minulostí.

„Většina z nich vystudovala nějakou uměleckou disciplínu na vysoké škole nebo se uměním dlouhodobě prakticky zabývá. Neříkám, že je to podmínka, ale rozdíly jsou jasně vidět,“ vysvětluje majitel Chemistry gallery Petr Hájek.

„Před třemi lety jsem se z ničeho nic rozhodl, že založím galerii a zaměřím se na mladé umělce. V té době jsem si myslel, že začínající studenti a čerství absolventi mají málo prostoru na prezentaci, což se v poslední době docela mění,“ vysvětluje Hájek s tím, že v době založení galerie rozhodně nebyl expert na českou výtvarnou tvorbu.

„Do té doby jsem se uměním nijak zvlášť nezabýval. Hrál jsem fotbal a studoval práva. Teď už toho o tomhle oboru vím mnohem víc a myslím, že poznám, kdo má šanci být dobrý a úspěšný.“

Právě galerista by měl být zárukou toho, že umění, které vystavuje, bude mít trvalejší hodnotu. Zřejmě proto se na stěny Chemistry gallery nedostane každý začínající umělec, i když se o toto privilegium uchází.

„Většinu nabídek, které dostaneme po internetu, odmítneme. Nepovažujeme je za dostatečně kvalitní. Na většinu lidí, které dlouhodobě nebo krátkodobě zastupujeme, dostaneme doporučení, pak se nám samozřejmě musí líbit to, co dělají.“

Michal Škapa právě připravuje výstavu v galerii Trafačka v pražských Vysočanech. Krom toho, že maluje a živí se jako grafik, taky rád kreslí po zdech. „Poslední velká věc, kterou jsem ve venkovním prostoru dělal, byla práce čtyř umělců na zdi u dětského hřiště ve Strašnicích. Byla to bezvadná zakázka. Měli jsme k dispozici vztyčný vozík a za čtyři dny jsme byli hotoví.“

V tomto případě šlo ale o malbu na zeď, nikoliv o psaní několika písmen v dynamickém sledu. „Často kreslím postavičku spreje. Na téhle malbě je několik sprejů, ženou se za životním úspěchem a pak padají dolů. Další skvělý writer a umělec Point udělal svoje geometrické abstrakce,“ popisuje svou poslední venkovní práci Michal Škapa.

Jeho graffiti z poslední doby mají podpis Tron, nicméně tento umělec se často snaží najít jinou zajímavou kombinaci písmen a maluje jiný podpis. „Hodně lidí píše jedno jméno donekonečna. Mě to po čase nudí,“ vysvětluje writer, který se o graffiti dozvěděl těsně po revoluci.

„Na začátku devadesátých let tu všude byly šedé stěny. Tenkrát nefungoval internet jako dneska, neměli jsme srovnání. V podstatě jsme začali s výtržnostmi, až pak jsme podpis transformovali do jiné kreativní formy,“ vysvětluje Michal Škapa.

Největší rozmach graffiti zažil Tron spolu s ostatními writery po roce 2000, kdy se na české scéně objevilo nejvíc lidí popisujících zdi.

„Je přirozené, že lidé, kteří s graffiti začnou, a nejde jim to, pak postupem času odejdou. Současná scéna se už nerozšiřuje. Na druhou stranu tu ale můžeme vidět spoustu zajímavých a originálních postupů.“

I Tron má za sebou tradiční výtvarnou průpravu. „Studoval jsem na Hellichovce (Vyšší odborná škola grafická - pozn. red.), zajímala mě propagační grafika.“ I když se Michal grafikou živí, zakázky si dost pečlivě vybírá.

„Snažím se pracovat na projektech, které jsou kreativní. Myslím, že za tu dobu, co tuhle práci dělám, už dokážu odhadnout klienty, kteří jsou potenciálně problémoví,“ vysvětluje umělec, jehož posledními pracemi jsou například grafiky knih a desek pro nakladatelství Big Boss.

Do kategorie, kde jde především o šíření jména po městě, patří i malé tagy. Jde většinou o přezdívky napsané fixou, které, pokud nejsou součástí většího díla, se všeobecně považují za vandalismus.

Podle městské legendy vzniklo novodobé graffiti tak, že si na konci šedesátých let jistý newyorský pěší pošťák Demetrius krátil čas při svých pochůzkách tím, že psal po zdech svoji přezdívku a číslo ulice, kde bydlel.

Následný rozvoj graffiti do podoby, jak je známe dnes, proběhl v sedmdesátých letech.