Článek
Většina Ukrajiny se stala po 1. světové válce nedobrovolně součástí Sovětského svazu. Obyvatelstvo se s tím ale nesmířilo. Ještě roky po skončení války se šířily různé nepokoje a zformovala se ukrajinská povstalecká armáda.
Sovětský stát ukrajinským sedlákům postupně ukradl úplně všechno. Nejdřív stanovil nesmyslně vysoké normy na obilí, které nemohli splnit. To pak prohlásil za sabotáž a zabavil jim pole i zbytky obilí. Vesnice následně obklíčily sovětské jednotky, aby nikdo nemohl utéct. Přesto se podařilo uveřejnit informace o hladu na Ukrajině díky britským listům The Times a The Guardian. Sovětský Svaz pak zahájil informační válku, chrlil lži na všechny strany a přísně sledoval cizí diplomaty a novináře, aby něco neuniklo.
V roce 1933 navštívil Ukrajinu bývalý francouzský premiér Édouard Herriott s doprovodem a sovětští čekisté se začali činit v nejlepší tradici knížete Potěmkina. Cizinci byli neustále pod dohledem prověřených pracovníků, kteří jim říkali, kam pojedou a s kým mohou mluvit. Jakákoliv improvizace v cestě nebo neplánovaný rozhovor s obyvateli nebyl možný.
Mlátit do uranu palicí. Krušnohorské gulagy byly pro vězně peklem
Setkání s kolchozníky (kolchoz byl kolektivní zemědělský podnik v SSSR) překypovala optimismem, soudruzi odříkali naučené repliky šťastných občanů, předvedli, že mají nadbytek jídla. Tvrdili, že teplé obědy jim vozí až na pole, a Francouzům navíc věnovali vyšívané košile. Herriot byl prý nadšen a francouzský tisk chválil Sovětský svaz.
Ukrajinská učitelka Oleksandra Radčenko si v té době zapsala do deníku: „Děti hladové, zmučené, vyzáblé, rozežírané červy, protože jedí jen kořínky, a i ty za chvíli nebudou. Do sklizně jsou ještě čtyři měsíce. Co bude?“
Sudetský tulák. Porsche byl český rodák, vizionář a Hitlerův miláček
„V Charkově dochází k šílenostem z hladu. Kradou se děti a prodávají klobásy z lidského masa. Do léčky chytají i dospělé (silnější) pod záminkou prodeje bot.“
Za psaní deníku byla učitelka později odsouzena k 10 letům v gulagu. Informační blokáda se Stalinovi ze začátku dařila. Západ těžko mohl mít přesné informace, když ani Rusové většinou netušili, jaká hrůza se na Ukrajině odehrávala.
„... na Ukrajině byl hladomor. O tom jsem samozřejmě nic nevěděla, protože my jsme měli všechno. Dozvěděla jsem se to až od Leny,“ vzpomínala po letech manželka vysokého stalinského důstojníka Mironova.
V roce 1941 v Kyjevě zničili tisíce úředních složek, které mohly obsahovat informace o hladomoru, a bolševici pronásledovali každého, kdo o tom jen promluvil. Někteří prostí zemědělci byli naivní a mysleli si, že autor celého plánu Stalin o hladomoru neví. Psali mu proto dopisy. Patřil mezi ně třeba kolchozník Mykola Reva, který za to dostal šest let vězení. Podobných však bylo mnohem více.
Ukrajinské 20. století
Desítky osobních příběhů z dějin Ukrajiny přináší nová publikace Ukrajinské 20. století století historika Volodymyra Vjatrovyče. Pro doplnění kontextu poslouží také starší Dějiny Ukrajiny (Rychlík, Zilynskyj a Magocsi).