Článek
O reprizování její nejúspěšnější role v seriálu Žena za pultem ani nemluvě. O koho z „neodstavených“ herců byl v té době takový zájem? Knihu Býti Švorcovou s ní napsal její kolega, herec Jiří Zapletal. Vyšla hned v roce 2000 a je to v mnoha ohledech dobře zpracovaná monografie, kde autor dal Švorcové šanci i k zhodnocení jejích postojů z normalizačních let. Zbytečně, vyšla z toho jako „nenapravitelná idealistka“. Druhou knihu sepsal formou rozhovoru publicista Miroslav Graclík.
Vyšla loni a na pěti stech stranách autor bulvárním způsobem rozpitvává okolnosti hereččina milostného života a podporuje její gloriolu ublížené umělkyně. Navíc opisuje beze studu pasáže ze Zapletalovy knížky. Přesto mimoděk dosahuje tím, že papouškuje vše, co Švorcová řekla, svědectví o jejím hereckém typu a inteligenci. Její problémy totiž nezačaly až po listopadu, ale už v šedesátých letech s proměnou repertoáru. Švorcová chtěla zůstat před diváky za krásnou a ušlechtilou. Jak sama píše, „nikdy mi nedělalo potěšení být na jevišti zlá, vždycky jsem se musela do těch tvrdých, odpudivých poloh nutit, a pak jsem si připadala jako starý divan, ze kterého čouhají dráty, a jen jsem doufala, že si toho diváci nevšimnou.“
Všimli, protože divadlo se už ubíralo jiným, komplikovanějším směrem, s nímž si herečka nevěděla rady. Výmluvná je její odpověď na otázku po nejmilejší roli, kdy jmenuje kalhotkovou roli v Gladkovově Věčně mladé historii a vílu Vltavku z nevýznamné pohádky, zatímco matka Kuráž pro ni byla „nejobtížnější rolí, jakou kdy dostala.“ Byla herečkou prostých, kladných postav hraných s věčně optimistickým úsměvem na rtech. Hraných dobře, protože taková byla i Jiřina Švorcová. Nenapravitelná, nekomplikovaná idealistka.